Tou první je Kabaretiér v legendárním jazzovém muzikálu Cabaret od autorů Johna Kandera, Freda Ebba a Joe Masteroffa, který je domácímu publiku známý i ze slavné filmové adaptace z roku 1972 s Lizou Minnelli a Michaelem Yorkem. Tou druhou pak Básník v moderní adaptaci jednoho z nejdůležitějších eposů v dějinách lidstva – Homérově Iliadě.

„Když režisér Adam Skala prohlásil, že by bylo dobré, abych se v Cabaretu chopil role Kabaretiéra, říkal jsem si, že se zbláznil – muzikál není žánr, který bych vyhledával, ani ve zpěvu jsem si nikdy moc nefandil. Mám raději syrové divadlo, činohru, text, herce v situacích… Pak jsem se ale podíval na film a jeho téma mě začalo rajcovat. Je to příběh obyčejných lidí z bohémského Berlína, jehož atmosféru začíná rozežírat sílící nacismus. Doba dekadence a úpadku. Je to světový muzikál s ikonickou hudbou, která překročila hranice divadla. Jsme proto nadšení, že můžeme Cabaret po delší době znovu uvést na pražské scéně, navíc s živou hudbou. Jde o zatím největší projekt našeho divadla,“ uvádí Karel Heřmánek mladší.

V úvodu vašeho působení coby divadelního principála jste si ukousli ohromný krajíc. Co na tom všem bylo nejtěžší?
Plně jsem si uvědomil, že musím řešit nejen vlastní postavu v Cabaretu, ale například i to, zda máme dostatek konfet… Teď si dělám trochu legraci, ale skloubit vše dohromady po umělecké i technické stránce bylo dost těžké. Největší zodpovědnost jsem cítil za kolegy. Při přípravě Cabaretu jsme se totiž dostali do svízelné situace – původně jej měl dělat režisér a choreograf Radek Balaš, z čehož nakonec sešlo, a tak bylo třeba učinit zásadní rozhodnutí, zda vše stopnout a počkat na příhodnější čas, nebo se kousnout a jít do toho. Nakonec tedy zvítězila varianta B. Na spolupráci jsme se dohodli s kamarády ze studií – s Adamem Skalou (režisér) a Kryštofem Pavelkou (dramaturg). Ze začátku jsme měli tendenci přistupovat k muzikálovému žánru možná až trochu moc lehce, Cabaret se ale nenechal.

Na bedra jste si naložit ještě zmiňovaného Básníka v Homérově Iliadě. Jak jste se popral s takovým množství textu, jaký obsahuje?
Americký režisér Guy Roberts uvedl tuto inscenaci v anglickém originále ve Stavovském divadle v Praze, kde jsem ji viděl a naprosto mě uhranula. Iliada měla v New Yorku premiéru v roce 2012, jde tedy o zcela současný pohled na Homérův epos. Postava Básníka je v tomto případě i voják, který si prošel všemi možnými konflikty od Trojské války až po současnost, prostupuje příběhem Iliady a snaží se varovat společnost před hněvem. Myšlenka, že hněv plodí jen další hněv, je stále aktuální. Hudbu k představení napsal skotský skladatel Patrick Neil Doyle, který mimo jiné stvořil hudbu k seriálu Hlava Medúzy. No, a naučit se text, to pro mě byla velká výzva. Šel jsem na to tak, že jsem si jej nahrál na diktafon a při procházkách v pražských Riegrových sadech jsem si ho pouštěl do uší. Postupně jsem si jej osvojoval, byly to asi tři měsíce práce.

Mluví vám vaši rodiče, po nichž jste převzal pomyslné žezlo, do řízení divadla? To letos mimochodem oslaví třicet let od založení.
Teď už ne, spíš se táta s mámou ozvou, když nám potřebují říct, že rozhodnutí, které děláme, je dobré, nebo není. A s bráchou Josefem je na nás, jestli si obhájíme svou, nebo uznáme jejich argumenty. Oba jsou ale trpěliví, třeba i vidí, že se v něčem koupeme, ale je to dobře, protože za pochodu se člověk naučí hodně věcí.