Strhující thriller o posedlosti láskou měl premiéru v roce 2005 v londýnském Bush Theatre. U nás byl poprvé uveden před dvěma lety v Divadle Na prádle, a to v anglickém jazyce s americkou herečkou Victorií Hogan a již zmíněným Karlem Heřmánkem jr.

„Tehdy naši inscenaci režíroval Američan Derek DeWitt, s nímž jsem se seznámil prostřednictvím Guye Robertse z Prague Shakespeare Company. Začalo to nevinně – šli jsme v Praze na Letné na pivo a začali se bavit o tom, co kdo připravuje. Derek se mě ptal, jestli nevím o nějakém zajímavém textu. Díky svému předchozímu studiu na DAMU jsem si hned vybavil hru Po konci světa, kterou se zaobírali spolužáci, ale nakonec ji nerealizovali. A tak jsem mu ji nadhodil. Hned zavolal Victorii Hogan, chvíli nato jsme si dali první čtenou zkoušku a řekli si, že nás hra baví a že ji chceme udělat. Zní to šíleně, ale za dalších pět týdnů jsme měli premiéru,“ vypráví herec.

S jakou diváckou odezvou se setkala?
Na představení chodili Angličané i Češi a reagovali na něj moc hezky. Bohužel ale Divadlo Na prádle nemá až takový dosah, jaký bychom si přáli, a tak jsme s jeho uváděním brzy skončili. S inscenací jsem měl velké plány – chtěl jsem s ní odjet do New Yorku, kde jsem poslední dva roky pobýval, ale nakonec z toho sešlo.

Když jsem se vrátil, můj táta, který se na nás jednou přišel Na prádlo podívat, mě začal přesvědčovat, abychom hru nastudovali v češtině. Začal jsem o tom přemýšlet. Napadlo mě, že bych mohl do role Louisy oslovit Sarah Haváčovou, která byla anglickou verzí (After The End) unešena a s níž jsem spolupracoval na předešlých dvou projektech. S nabídkou souhlasila a do našeho týmu přivedla režiséra Tomáše Mašína, dramaturgyni Ilonu Smejkalovou, hudebníka Karla Havlíčka a výtvarnici Marianu Kuchařovou.

A co český překlad?
Postaral se o něj Tomáš Loužný, který se s textem hry seznámil také v rámci přípravy na školní inscenace na DAMU. Jak říká – do překladu se pustil poté, co v něm po prvním zběžném přečtení narazil na situaci, ve které Mark nutí Louisu, aby s ním hrála Dračí doupě, jinak že ji nedá najíst. Scéna ho svou bizarní absurdností upoutala natolik, že se vrátil poctivě na začátek textu a do čtení se pustil s novou vervou…

Autor v originálu používá poměrně vulgární jazyk, který by ale v doslovném překladu do češtiny vyzněl ještě vulgárněji. Tomu jsme se chtěli vyhnout. Zároveň jsme se snažili dobarvit text našimi podněty a napasovat je na téma, které chceme sdělit.

Jaké to téma tedy je?
Podtext hry je všeříkající – zní: je těžké milovat někoho, kdo o tom neví, a ještě těžší je milovat někoho, kdo o to ani nestojí… Po konci světa je thriller, v němž se dva lidé rozdílných názorů na svět dostanou v extrémních podmínkách do krajních situací a musejí je řešit. Thriller je šťastné žánrové označení, protože ta hra má velký spád, ostré dialogy, je napínavá, chvílemi až kontroverzní. Nabízí ale i humor, který vychází z jazyka z dění na jevišti. Myslím, že diváky, kteří mají rádi filmová dramata, by mohlo naše představení hodně zajímat.

Vždyť jej také připravil filmař Tomáš Mašín (3 sezóny v pekle či Wilsonov). Řekl, že chtěl ve svém režijním divadelním debutu potlačit patos a vsadit na vtip, životní energii, dynamické herectví.
Pravda, není třeba dělat z té hry etické drama, v tom jsme měli od začátku zkoušení jasno. Abych se ale ještě vrátil k Tomášovi – jako filmař využívá na divadle stejné režijní postupy, klade důraz na výtvarnou stránku, na svícení, které dotváří potřebnou atmosféru, i na práci s hudbou. Našemu představení dodal různé barvys odstíny, byla radost s ním pracovat.

Říkám si, jak ta rozehraná situace může ve hře skončit…
To prozrazovat nebudu, ať se lidé přijdou podívat. Rozhodně je inscenací nechceme šokovat, na druhé straně nás ale zajímá, jak budou na některé scény reagovat. V případě anglického uvádění hry se nám stávalo, že s námi diváci krásně šli. A ve finále příběhu si pak užili silný moment uvolnění a očištění, v podstatě si stejně jako dvě postavy na jevišti prošli katarzí.

Bylo pro vás herce těžké poradit si s velkou porcí textu?
Je ho dost, a navíc je těžký. Používáme hovorovou češtinu, skáčeme si do řeči, přitom ale musíme dodržovat timing hry a její významy. Text je pro herce úžasným materiálem – museli jsme se ho důkladně naučit a říkat ho po smyslu, jinak bychom se v něm ztratili. Velká výhoda je, že na sebe se Sarah slyšíme, takže jsme při zkoušení žádný zásadní problém neměli. Pravda, stává se mi, že mi občas automaticky naskakuje text v angličtině, ale jde spíš o humornou záležitost.

Divadlo Bez zábradlí se zaměřuje spíš na uvádění komedií. Jak do jeho dramaturgie zapadá thriller Po konci světa?
Ano, uvědomujeme si, že jde o ukročení ze stávající dramaturgie Divadla Bez zábradlí. Ale to, že nás podpořilo, je dokladem toho, že myslí i na mladšího, náročnějšího diváka a že se nebojí jít nejistou, ale současně progresivní cestou. Jsme za to velmi rádi.

Máte před sebou nějaké další pracovní plány?
Už jsme začali zkoušet novou komedii, která je trhákem londýnského West Endu – v roce 2015 získala Olivier Award for Best New Comedy. Jmenuje se Hra, která se zvrtla a pojednává o amatérském divadelním souboru, který se snaží uvést inscenaci v duchu Agathy Christie, ale moc to nejde. A co jde, to se pokazí. Divák, který je příznivcem anglického humoru, se skvělé pobaví. Představení bude režírovat můj otec a premiéra je naplánována na 13. září.

Známe vás i televizní obrazovky – ztvárnil jste například hlavní roli ve snímku Zločin v Polné. Dá se říct, co je pro vás víc – divadlo nebo film?
Divadlo je základ pro každého, kdo se chce věnovat herectví. Je to ohromná škola. Vystudoval jsem DAMU, kde se od prváku pěstuje ansámblový soubor, je to moje krev. Ale miluju i natáčení a chci se mu taky věnovat.