Ir žijící ve Skotsku Dylan Moran dnes přijíždí do Prahy. Před sebou má trojici vyprodaných představení, jednou v kině Lucerna a dvakrát v Divadle u Hasičů. Svět ho poznal hlavně jako nerudného majitele antikvariátu v televizním sitcomu Black Books. Chlápka jménem Bernard Black, obchodníka, co ze všeho nejvíc nesnáší zákazníky, obzvláště ty zvídavé. Sám je přitom skoro pravým opakem svého hrdiny. Vyjadřuje se sice podobně úsečně jako ve svých výstupech, zvídavost ho ale naopak šlechtí. Před příjezdem do Česka zjišťoval, jak je to s rivalitou mezi Pražáky a Brňáky. A v rozhovoru pro Deník slíbil, že navštíví antikvariát na Staroměstské.

Sitcom Black Books se v Británii stal kultem. Už vám asi nikdo neodpáře, že jste milionům Britů, ale troufám si říct, že i spoustě Čechů, tak trochu dal návod, co si myslet, když člověk vstoupí do antikvariátu: bude tam sedět někdo normální, nebo tam bude podivín zašitý za knížkami, co mě bude vyhazovat nepřítomným pohledem? Navštěvujete vůbec od úspěchu Black Books antikvariáty?

Jako puberťák jsem je obcházel často, teď už moc ne. Nesouvisí to s tím, že bych se bál, jestli mě tam někdo pleskne přes hlavu. Spíš není čas. Ale v Praze budu celý víkend, víte o nějakém dobrém?

Pár tipů bych měl (doporučím Dylanovi, aby se zastavil třeba poblíž metra Staroměstská).

Jak se to jmenuje? (zajímá se) Tak tam zajdu!

Měl jste někdy štěstí na prodejce, jako je Bernard Black?

Částečně. Byla to fikce, ale založená na zážitcích se spoustou lidí, které jsem v takových krámcích potkal. Není to samozřejmě univerzální pravidlo, ale takový antikvariát si velmi často otevře člověk, který vlastně ani moc nechce a neumí podnikat, neumí moc komunikovat s lidmi, nejradši by byl pořád sám. Ale prostě se nějak musí živit, tak si otevře obchod s knížkami, za které se může schovat.

Vy jste ostatně kdysi říkal, že otevřít si antikvariát je zárukou obchodního nezdaru. Pořád v to věříte? Mně se jako čtenáři minimálně nákup knížky z druhé ruky jeví jako celkem rozumná věc…

Pokud někdo chce zbohatnout, je asi málo horších nápadů, než si otevřít antikvariát. Když budete dobrý, možná přežijete, ale rozhodně nezbohatnete.

I obchody s novými knihami dnes mají velmi nejistou budoucnost. Mají ve světě internetu a elektronických čteček ještě šanci?

V každém případě se změnil přístup, s jakým většina lidí do knihkupectví chodí. Čím dál méně lidí do nich jde s tím, že objeví něco zajímavého. Na internetu si zjistíme, o čem kniha je a kde ji mají nejlevněji, a pak už pro ni jdeme jako pro každé druhé zboží. Nepotkáváte tolik lidí hledajících mezi regály… Měl jsem rád ten moment překvapení, kdy jste našli nějakou knížku, odnesli si ji domů a zjistili, že je úžasná.

Používáte vůbec internet? Před lety jste ve stand-up show Monster velmi radikálně prohlásil: Nemám internet a nezajímá mě!

Už je to víc jak pět let zpátky, mám děti, takže jsem tomu neunikl. Je to zajímavý zdroj informací, ale taky ohromná spleť všeho možného, zábavy, u které když začnete vysedávat, jste na nejlepší cestě ztratit kontakt s okolním světem.

Máte účet na Facebooku nebo Twitteru?

Ne! Nežiju žádný virtuální život, žiju skutečný život. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří se mě neustále na něco ptají, nepotřebuji to samé mít ještě zněkolikanásobené na internetu.

Na milost jste tedy síť sítí nevzal…

Internet je novodobou formou náboženství. Jedním ze smyslů náboženství totiž je, aby se lidé necítili osamělí, aby byl neustále někdo kolem nich. A přesně to je to, co vám dá net: nikdy nejste sami! Občas je přitom velmi prospěšné být na chvíli sám. Když jste sami, uvědomíte si, čím jste, zjistíte, co si vlastně myslíte. Když korzujete na internetu mezi desítkami zprostředkovaných názorů, těžko skutečně najdete ten svůj, spíš se uspokojíte, že to někdo řekl za vás.

Na to lze namítnout, že i na internetu člověk může cíleně vyhledávat, co ho zajímá, aby si vycizeloval názor…

Jistě, ale hustota informací a dalších vlivů je taková, že to jde velmi těžko, člověk má tendenci přeskakovat od jednoho k druhému. Nedá se to moc srovnat s tím, jako když si sednete a otevřete knížku, jdete se projít jsou to úplně jiné mody uvažování.

Máte při vašem zaneprázdnění vůbec čas otevřít si knížku?

Ano, i když je to úplně jiné, než když jsem byl teenager. Tehdy jsem četl hodně beletrie, od humoristické literatury přes klasiku, jako je Tolstoj, a když se mi nějaká věc líbila, nebyl problém přečíst ji hned od začátku do konce. Skoro každá knížka taky byla v něčem zásadní a měnila váš úhel pohledu. Dneska už vás sotva něco fakt zasáhne, čtu spíš faktografické knihy, poslední dobou hlavně o historii. A už není možné sednout a přečíst něco na jeden zátah. Čtu ve chvílích, kdy nepracuji a nejsem s rodinou, ale zpravidla to ve mně brzy začne hlodat, že bych měl něco dělat, že bych měl spíš pracovat než číst. Člověk přečte jednu kapitolu a už má pocit, že by měl dělat něco užitečnějšího, třebaže je ta kniha výborná.

Předpokládám, že už vás taky štve, že od uvedení sitcomu Black Books uplynulo už víc jak deset let a zatím jste se k žádnému dalšímu podobně úspěšnému projektu nedostal…

Taky v tuto chvíli pracuji na třech televizních sériích. Nevím, jestli se podaří všechny zrealizovat, ale věřím, v podstatě jsem přesvědčen, že aspoň jedna vyjde. Mám před sebou tři show Praze, jednu v Berlíně, pak vyrážím turné do Ameriky a Kanady, mezitím píšu televizní scénáře, takže je toho fakt hodně.

O čem připravované série budou?

Jedna je o dvojici ne zrovna moc úspěšných kriminálníků, druhá je o rodině a třetí o psychiatrech.

Půjde opět o sitcomy?

Ano, ale trochu jinak pojaté než Black Books. Tehdy jsme točili hodně ve studiích, s publikem, teď by to mělo být i vizuálně zajímavější.

Dal jste si nějaký termín?

Radši ne, ale doufám, že v horizontu roku to v nějaké podobě bude hotové.

Výraznou roli jste měl v romantické zombie komedii Shaun of the Dead od Edgara Wrighta. Přiznám se, že mi váš komediální styl vedle Simona Pegga či Nicka Frosta spolu s Wrightovou přímočarou režií plnou rychlých střihů a filmových odkazů dohromady hodně sedl, říkal jsem si, že bych moc rád podobnou souhru viděl znovu. Edgar Wright v tuto chvíli připravuje dva nové filmy, bavili jste se o možné spolupráci?

Na Shaun of the Dead se to skutečně vzácně sešlo, ale žádnou další spolupráci v tuto chvíli neplánujeme. Jde o to, že každý jsme trochu jiný, ty nové projekty jsou hodně postavené na humoru Simona Pegga, já jsem teď vytížen svou prací.

Vrátím se tedy k ní. Můžeme při vašich nejbližších představeních v Česku čekat nějaké narážky na zdejší scénu? Když jste byl v Rusku, utahoval jste si třeba ze situace kolem zavřeného ropného magnáta Michaila Chodorkovského. Na druhou stranu, je jiné připravovat se na vystoupení v zemi, o které se píše po celém světě, a pak na vystoupení v Česku, které, jakkoli bychom tady chtěli, asi nikoho za hranicemi moc nezajímá…

Připravuji se, snažím se i v té troše času něco si přečíst, třebaže ve vašich politicích se asi moc orientovat nebudu. Z minulosti vím, že od vás pochází několik skvělých spisovatelů, filmařů, Praha je architektonicky ohromně zajímavé město, ale nevím toho moc o současnosti. Snad i to při této návštěvě doženu, zpravidla člověk hodně zjistí až na místě, hodně narážek vás napadne, když do dané země přijedete, i proto jsem rád, že u vás budu celý víkend.

Jak ho strávíte?

Budu chodit po městě a povídat si s lidmi. Budu sledovat, jací jsou Pražané, jací jsou Češi, co si myslí o okolní Evropě a dění kolem. Vždycky, když někam dojedu, chci o daném národě vědět co nejvíc. Můžu se vás taky na něco zeptat?

Jasně.

Když je člověk z Brna, je to Brňák. A jak říkáte těm, co jsou z Prahy?

Pražáci. Ale překvapuje mě, že jste zmínil Brno…

Slyšel jsem, že mezi těmi městy je určitá rivalita. Zrovna podobné kuriozity mě zajímají, s tím se dá výborně pracovat.

Původně jste u nás měl mít jedno vystoupení, ale protože o ně byl obrovský zájem, nakonec budou hned tři. Půjde o tři stejné show, nebo bude každá něčím jiná?

Těžko říct, jak moc se budou či nebudou podobat, ale určitě nebudou stejné. Každý den dávám dohromady nový scénář, každý den přijímám nové podněty, velká část je improvizace… I kdybych někam jel dělat osm pořadů během osmi dnů, bude každý jiný. Navíc, k vám přijíždím s vystoupením poprvé, jsem v pro mě nové zemi, prostě to nemůže být stejná.

Už jste v Česku někdy předtím byl?

Ano, ale je to hodně let zpátky, jel jsem tu tehdy na pár dní na výlet…

Co vám z něho utkvělo v paměti?

Vybavuji si, jak lidi chodili pořád po obchodech, s taškami plnými nákupů. Byla zima, blížily se Vánoce, zaujalo mě, že v těch taškách měli někteří ještě živé ryby. A taky že přesto, že byla zima, v hospodě všichni pili studené pivo.

Jakožto Ir jste se přestěhoval do Skotska. Pozorujete mezi těmito dvěma národy nějaký rozdíl, který by vám říkal: sem patřím, tady jsem doma?

Jsme jako bratranci a sestřenice. Jsme podobní, ale Skotsko je trochu chladnější, trochu organizovanější, Irové jsou upovídanější… I když pro mě by bylo těžké označit se za typického příslušníka kterékoli země, protože jsem strávil nějaký čas v Irsku, teď žiju v Edinburghu, odkud je moje žena, nějaký čas jsem byl v Londýně, jsem rád, že můžu poznávat spoustu míst.

V britských médiích se často píše o snahách některých skotských politiků osamostatnit se od Velké Británie. Zmínil jste, že jste na ostrovech všichni jako příbuzní, jak na vás tedy podobné separatistické tendence působí?

Můžu se plést, ale nemyslím, že by se jim to podařilo. Vnímám to spíš jako téma pro politiky a ekonomy, kteří by si to přáli mnohem víc než většina veřejnosti. Jak to bylo u vás, když se rozdělovalo Česko se Slovenskem?

Co si vybavuji, Slováci chtěli nezávislost víc než Češi, ale určitě to nebylo tak, že by se oba národy spolu nemohly vystát. Mnoho lidí vnímalo hranici mezi Českem a Slovenskem jako cosi umělého, politicky sjednaného…

To vnímám ve Skotsku stejně. S tím rozdílem, že doufám, že se to nestane. Nevím, proč by mělo.