Tehdy třicetiletý Korngold byl na vrcholu kariéry. Už jako zázračné dítě učaroval svými skladbami Gustavu Mahlerovi, Alexandru Zemlinskému či Richardu Straussovi. Ve dvanácti letech byl hotový skladatel, který měl za sebou například balet Sněhulák a brzy následovala další díla, která řídili největší evropští dirigenti té doby. Na opeře Helianin zázrak, kterou Národní divadlo Brno z nepříliš pochopitelných důvodů uvedlo v české premiéře pod kostrbatým překladem Zázrak Heliany, začal pracovat po svatbě s Luzi von Sonnenthal a své ženě také dílo věnoval.

Mystický nádech

Korngold pracoval s mystickým námětem rakouského expresionisty Hanse Kaltnekera, který v sobě propojuje prvky křesťanství a humanismu v kontrastu k uniformnímu duchu industriální společnosti. Mezinárodní inscenační tým ve složení Johannes Reitmeier (inscenace), Heinz Lukas-Kindermann (režie), Daniel Dvořák (scéna) a Thomas Dörfler (kostýmy) si vedl velmi dobře. Chladné prostředí továrny, ve kterém se příběh odehrává, dýchá poetikou Fritze Langa či později George Orwella.

Obžaloba totality

Totalitní režim ztělesňuje Vladař ve vleku dominantní Poselkyně, kterým podléhá vedení justice v podobě šesti nemohoucích soudců (v této inscenaci dokonce na kolečkových křeslech) v čele s nevidomým Hrdelním soudcem. Tomuto aparátu podléhá masa dělníků šikanovaná pořádkovými službami. Zvrácené státní mašinerii čelí dvojice milenců: Heliana, manželka tyranského Vladaře, a Cizinec. Je to právě on, kdo do mechanického soukolí totalitní diktatury vnáší lidská měřítka a tím odhaluje její obludnost. Jeho poselství lásky, svobody a radosti působí navzdory krutému prostředí nanejvýš paradoxně. Získává si srdce Heliany, a proto musí později oba zemřít. K částečné katarzi dochází „vzkříšením" obou milenců. Pro společnost se ale nic nemění, dochází jen k určitému přeskupení sil v čele režimu. Mrazivý obraz totalitních diktatur prorocky vytvořený už ve dvacátých letech byl scénicky i kostýmně umístěn někam do druhé čtvrtiny 20. století. Korngoldova hudba zde předjímá jeho pozdější působení v hollywoodském filmu. Vychází z Wagnera a z Mahlera, zaměstnává velký symfonický aparát a vyznačuje se nekonečně plynoucím tokem i citem pro atmosféru situace. Není divu, že hollywoodský film dodnes v mnohém kopíruje Korngoldův styl.

Opeře vévodí Heliana

Zvukově opulentnímu orchestru dokázala s úspěchem čelit jen Heliana (vynikající Sally du Randt). Nesmírně těžkou roli zvládla výborně a v jejím hlase lze obdivovat přirozenou jistotu i lehkost. Totéž se, bohužel, nedá říci o představiteli Cizince (Norbert Schmittberg). V horních rejstřících hlasu byla patrná jeho indispozice, kterou dohrával herecky nebo řešil falzetem. Výsledkem byl nepříliš věrohodný výkon, zejména v dramaticky vypjatých scénách. Vladař v podání Derricka Lawrence působil důstojně s krásnou barvou hlasu, jen se obtížně prosazoval přes orchestr. Z českých pěvců bych vyzdvihl dva krátké výstupy Jana Šťávy v roli Vrátného (doufám, že jeho bas budeme na scéně Národního divadla Brno slýchat častěji) a výkon Jany Wallingerové coby Poselkyně. Její herecké ztvárnění sexuálně i politicky ambiciózní dominy bylo natolik přesvědčivé, že mi zcela unikla pěvecká stránka její role. A konečně orchestr pod vedením Petera Feranece odvedl velmi dobrou a náročnou práci jak v souhře, tak ve výsledném vyváženém zvuku.

Navzdory technickým potížím s výtahem z propadliště a projekcí titulků lze tedy první brněnskou reprízu opery pochválit. Ačkoliv byl ve své době Zázrak Heliany stylově zastaralý, dnes nám jeho provedení přibližuje další část díla E. W. Korngolda. (Psáno z první reprízy 30. září.)

MARTIN FLAŠAR

autor je muzikolog