Tento „dryják o třinácti obrazech" původně uvádělo Divadlo Na zábradlí od dubna 1995, od října 2003 se hraje v Divadle Kalich.

„Nahniličko je fenomén české divadelní scény. I bezmála devatenáct let od své premiéry stále plní hlediště po strop. S čistým svědomím mohu říci, že reprízy, na nichž bylo za ta léta v sále byť jen jediné volné místo, bych spočítal na prstech jedné ruky. Diváci se na toto představení dokonce rádi vracejí, pro spoustu z nich se stalo kultovním," hodnotí producent a majitel Divadla Kalich Michal Kocourek.

Férové čekání

„V předlouhé historii této inscenace se tu a tam stane, že některá z jejích hereček otěhotní. Nám s Ivanou se narodil Jáchym, bylo tedy fér teď počkat na Marthu," ohlíží se autor Jan Kraus.

Nahniličko se navíc vrací posíleno o novou hereckou tvář. K Janu Krausovi, Ivaně Chýlkové, Evě Holubové, Bohumilu Kleplovi a Marthě Issové se připojí Ján Sedal, známý z mnoha filmů nebo například z jevišť HaDivadla či Dejvického divadla. Po Josefu Hrubém a Ladislavu Synkovi přebírá roli Třetího. „Najít někoho nového k nám do party je moc těžké. Nahniličko je vlastně víc rodina než hra. Nejedná se o inscenaci standardního repertoáru. Takže základem hraní je často ‚nehraní'. A naopak: hraní tam, kde si jiní nehrají. Také jsme se za to s Jiřím Ornestem dočkali častého opovržení. K naší radosti… Dnes je to nějak jinak. Je jedno proč. Paradoxně reálný příběh té inscenace je laciný, romantický cajdák," směje se Jan Kraus.

Bohumil Klepl chápe návrat k Nahniličku po dvou letech tak, „jako bych se rozvedl a opět se vrátil s pokorou a klidem". Ivana Chýlková dodává: „Já Nahniličko dávno nevnímám jako představení, už je mimo kategorii divadla. Pro nás má rozměr setkání lidí, kteří jsou sice za ta léta oprýskanější a oprýskanější, ale jsou šťastní, že můžou být spolu. Je to dárek. Spousta herců se s takovým dárkem nepotká za celou kariéru."

Přestože se Nahniličko dnes řadí k nejúspěšnějším původním českým hrám a v roce své premiéry bylo odměněno druhou cenou Nadace Alfréda Radoka, nemělo zpočátku u části kritické obce na růžích ustláno.

„Když Nahniličko začínalo, mělo katastrofální kritiky. Tvrdilo se, že je to konec Divadla Na zábradlí. Ale to je za námi, Nahniličko pořád žije a někteří z těch kritiků už jsou mrtví," konstatuje Jan Kraus.

K napsání druhého dílu ho ovšem úspěch hry nepřinutí: „Pokračování Nahnilička neexistuje. Ta hra je uzavřený příběh. Nejen na prknech. Změnila nám všem život. Začínali jsme jako Chýlková a my ostatní, které v podstatě nikdo neznal. Máme ke hře všichni respekt jako k něčemu úžasnému, co vlastně není naše. Možná za to, že jsme ji tenkrát nedělali ani pro prachy, ani pro slávu, ale ze svatého přesvědčení. Nemůžu mluvit za ostatní, nicméně pokud jde o mě, a jistě i Jirku Ornesta, přesvědčení je stejné. Naše stáří přidává té hře špinavost, která jí možná sluší," dodává Jan Kraus.