Paní Fialová, vypadáte spokojeně, jste velmi vitální, a to vás čekají 82. narozeniny…

Ale věk nic neznamená. Důležité je, jak se cítí vaše duše. A ta moje je v ráji.

Loni i letos slavíte na Moravě. Je to záměr?

Moje dcera Zuzanka to chápe. Jdu za svým srdcem. Loni jsem v den mých narozenin hrála moji milovanou hru Harold a Maude s Pepíčkem Kubáníkem, ten je pro mě vším, a on mi pak přímo na jevišti připravil obrovské překvapení, pozval spoustu kamarádů, byla jsem dojatá, byly to snad mé nejkrásnější narozeniny.

Jak to bude letos?

Hru Harold a Maude budeme ve Slováckém divadle hrát zase, ale ne v den mých narozenin, tedy 1. září, ale 30. a 31. srpna. Už se na diváky těším, prý se jich zase k nám do Hradiště hodně chystá, tak mám radost. Jestli Pepíček vymyslí zase nějaké překvapení, ale netuším. Žádné dárky nepotřebuji. Jediným velkým dárkem je mi on. A taky to bude on, s kým pojedu 1. září do Zlína za diváky do Baltaci, tak možná si tam dáme skleničku na zahřátí těla a duše.

Už jste tam jednou spolu byli. Jak na ten večer vzpomínáte?

Vždycky, když přijde plno diváků a jsou s námi rádi, tak je to naplněný čas. Tenkrát to tak bylo a třeba to 1. září taky bude pořádný mejdan. (Úsměv.)

Diváci mají ve zmiňovaném pořadu Štěstí Květy Fialové možnost na cokoliv se vás zeptat. Jaká otázka padá nejčastěji?

Ptají se na různé věci, třeba jak to dělám, že jsem pořád pozitivně naladěná. Odpovídám jim, že to záleží na každém z nás. Ti nahoře vědí, kdy vás mají pohladit a kdy vám dát do držky. Vy byste měl jen přijmout, poděkovat, zvládnout a nekecat jim do toho. A je pak jen na vás, jak s tím osudem naložíte. Jestli si budete stěžovat, nebo si z něj vyberete to krásné.

Jde to vybírat si to krásné, když mám trápení?

Samozřejmě že to jde. Lidé se totiž bojí být šťastní. Radši si hýčkají trápení a neuvědomují si, že stejně tak se mohou radovat. Co mě všechno už potkalo! Ale jak říkám, důležité je radovat se a nerozmazlovat se. Jsem bojovník života a mám život ráda.

Jak, paní Fialová, trávíte prázdniny?

Na začátku jsem něco točila s režisérem Milanem Šteindlerem, pak jsem byla s dcerou Zuzankou na chaloupce, jezdím ale také za diváky a už se moc těším, že s Pepíčkem vyrazíme na dovolenou. Pojedeme k moři a budeme tam připravovat novou hru.

Novou hru? Neprozradila jste něco, co by mělo být zatím tajemství?

Možná ano, ale mně je to jedno. Já jen vím, že v mém milovaném Slováckém divadle, které je pro mě víc než divadlo Národní, budu s Pepíčkem na podzim zkoušet krásnou hru o jednom odvážném, těžce nemocném chlapci a jeho ošetřovatelce. Když jsem to četla poprvé, plakala jsem. Diváci se mají nač těšit.

Dostáváte takových nabídek víc?

Ano, ale už toho moc neberu. Seriály jsou pro mě kulturní plevel a jediné, co je pro mě důležité a co neodmítnu nikdy, je možnost stát na jevišti Slováckého divadla. S Pepíčkem Kubáníkem samozřejmě. To tam napište. Ten mi dává smysl života.

JOSEF KAJETÁN