Čím je pro vás hra tak přitažlivá?

Vším. Není tam nic, co bych nebyla já. Pan Higgins, který napsal knižní předlohu, byl gay. Nějak se neuměl zachytit ve světě. Byl na sebevraždy a vůbec se v tom všelijak plácal. Pak potkal Maude a ta mu ukázala svobodu žití. Hra končí tak, že Haroldovi na své narozeniny umírá v náručí. Už jsem je v Hradišti upozornila, že premiéra může být i derniérou… (Úsměv.)

Než jsem jela za vámi do divadla, pročítala jsem si některé dřívější rozhovory. V jednom z nich jste řekla, že lidi dělíte na ty z betonu a z pavučin. Kdy jste naposled potkala člověka z pavučiny?

Pokud se ptáte na poslední setkání, pak je to určitě Josef Kubáník. Pak moje maminka a spousta dalších lidí. Nejhorší je ego a to je ten beton. Myslím, že z těch kvádrů, které jsou v naší vládě, by se postavil celý hrad. Nevím o žádném politikovi z pavučin. Jedině Václav Havel.

Čím to je?

Všechno se točí kolem ega. Jak už jsem řekla. Ego je beton. Dřív byla větší pokora, vděčnost, láska. O mně je známo, že miluju dalajlamu. Teď je to přesně rok, co jsem se s ním potkala. Mohla jsem ho obejmout, políbit mu ruku a držet ho chvíli v náručí.

Ano, vzpomínám si. Nedlouho poté jsme spolu dělaly rozhovor a vy jste citovala jeho modlitbu.

Já ji klidně zopakuji. To pro případ, že by snad někdo náš rozhovor před rokem nečetl. (Úsměv.) Ať se stanu v každé době, nyní a navždy ochráncem těch bez ochrany, vůdcem pro ty, co ztratili cestu, lodí pro ty, kteří plují přes oceány, mostem pro ty, kteří přecházejí řeky, úkrytem pro ty, co jsou v nebezpečí, svítilnou pro ty, co nemají světlo, útočištěm pro ty, co nemají kde hlavu složit a sluhou pro všechny potřebné… A právě Dalajláma říká, že je poslední z nejposlednějších. Kdyby tady ležel ten nejhorší člověk, máme mu podat ruku a třeba na chvíli uvidí světlo. V té modlitbě je všechno. Když se tak budeme chovat, bude na světě dobře.

Když vás tak poslouchám a porovnávám to s tím, co se děje všude ve světě, nabízí se otázka: Nevzbuzuje ve vás dnešní svět beznaděj?

Rozhodně ne. Je spousta úchvatných a nádherných lidí. Kdykoliv mám chvilku volnou, navštěvuji různé pečovatelské domy, protialkoholní léčebny a tak. Třeba v neděli jsem byla v brněnském domově důchodců. Mluvila jsem s těma lidma a bylo nám fajn. Když si ty babičky stěžují na to, že už jsou staré, já jim říkám: Holky, máte dvě možnosti. Buď staré nebo mrtvé… (Úsměv.) Víte, štěstí je filozofie. Nic jiného. Přijmout, poděkovat a zvládnout. To je celé.

Zdá se, že jste velká optimistka. Když se ráno probudíte, co vám první projede hlavou? Já si třeba okamžitě promítnu, co všechno mě ten den čeká. Někdy se z toho hroutím, někdy se těším, ale tohle je většinou první myšlenka.

Já se probudím, uvědomím si, co mě čeká a nehroutím se z ničeho. (Úsměv.) Věci prostě jsou jak jsou. I když nám někdo odchází, nebo my sami jsme nemocní. Všechno má svůj smysl. Jsme tady na zkoušce a příště to bude zase jinak. Nejsme tady jako plevel. Musíme něco vykonat, něco odevzdat. Tohle jsou nejlepší léta mého života. Jistě, mládí je fajn. Ale člověk toho moc neví. Ne, že bych teď věděla, všechno budu vědět až později, ale opravdu je to nejkrásnější věk. I když mi už odešli lidé, které jsem milovala. Můj muž, maminka, sestra a přátelé. Ale je to daleko, daleko kvalitnější vnímání. Každá minuta je zázrak a dar a máme s ní tak zacházet.

Jste známá svým ne zrovna lichotivým názorem na muže. Přesto jste žila padesát let v manželství s režisérem Pavlem Hášou. Neodporuje si to trochu?

No co si budeme povídat. Heterosexuálové jsou nepoužitelní. Je to poddruh. Máte pravdu. S Pavlem jsem byla padesát let vdaná. Vydrželo nám to patrně proto, že byl milý a velice tolerantní. Já jsem se celý život stýkala s homosexuály, pokud to šlo. Pro mě je to požehnání a potěšení. Do války by měli chodit jen gayové. Byli by vykoupaní a navonění. Nepřátelská vojska by šla proti sobě a oni by se nezastřelili, ale dali si pusu… (Úsměv.) To by bylo dobře na světě, ne?

Blíží se Vánoce. Co Květa Fialová a nejkrásnější svátky v roce?

Já nemám vůbec čas. Skutečně denně hraju. Snad jen na Štědrý den budu na chaloupce s rodinou mé dcery.

Na závěr jsem měla připravenou otázku, na co se těšíte. Teď ale vím, že by byla úplně zbytečná. Nejspíš se těšíte na všechno, že?

(Úsměv.) Jistě. Těším se na každý den, na to, že ho zvládnu. A doufám, že tady v krásném Slováckém divadle nepokazím představení…

Když jsme se po hodině s Květou Fialovou loučily, pronesla větu: Jste moc hezká žena. A mě okamžitě napadlo: Být hezká v třiatřiceti nedá až takovou práci. Být ale krásná v osmdesáti, je kumšt. Patrně to bude tím, že krása paní Fialové vychází zevnitř.