Stejně je to zvláštní. Erbenova sbírka, jediná, kterou kdy napsal, představuje pro nás Čechy svým způsobem větší fenomén než Máchův Máj. Karel Hynek Mácha byl rozervanec tělem i duší, na jeho dílo přísahají další a další generace bohémů. Karel Jaromír Erben byl takový nenápadný, do sebe uzavřený „ouřada“. Jenže chyba lávky…

Nevole skrytá v zásuvce

Zdánlivě nevýbojný archivář se tvářil loajálně vůči režimu, jenž měl na hony daleko ke svobodě slova. Doma však sepisoval možná nejrevolučnější básně své doby.

Nestál sice na barikádách, svou Kytici z pověstí národních ale napěchoval tak intenzivními emocemi, podvědomou revoltou a erotickým pnutím, že před ním i po více než 150 letech smekáme v tichém úžasu a bázni.

„Koná svou povinnost a projevy nechuti či nevole skrývá v zásuvce, navenek si ulevuje toliko ironickými narážkami a alegorickými náznaky,“ charakterizoval ho skvělý literární historik Vojtěch Jirát. Jistěže látka, kterou si Erben vybral ke zpracování (folklor nejen český, ale i ostatních slovanských národů), přímo sváděla k tomu, být pudový, živelný, démonický. Autor Kytice však dokázal ještě jednu velkou, nezanedbatelnou věc: on z těch lidových motivů upletl ryze původní a živý pugét, žádnou umělotinu jako před ním Čelakovský a další obrozenci. „Erben je básníkem naším nejčeštějším,“ pravil Jan Neruda. „U Erbena není cizích vlivů naprosto,“ tvrdí Jaroslav Vrchlický.

Jak to ten usedlý pán dokázal? Jak to, že mu jeho průkopnické dílo u cenzury vůbec prošlo? Inu, neprošlo tak úplně. Mezi první verzí Kytice z roku 1853 a druhou, známější z roku 1861, měl Erben období útlumu a dá se lehko domyslet, proč asi. Zmíněná doba se téměř dokonale kryje s érou takzvaného Bachova absolutismu. Podezírání, udávání, atmosféra strachu. Germanizace všeho českého. Erbenova Kytice byla čtenářům temným společníkem v ještě temnějších časech.

Je toho mnoho, co tvoří jedinečný amalgám chutí vyvolaných četbou zlověstných veršů Karla Jaromíra. V Památníku národního písemnictví opatrují stovky malých kartiček, pověstnou Erbenovu lístkovnici, v níž svědomitý spisovatel-vědec uchovával každičkou sebenepatrnější pověst.

Umrlec, Utonulá, Vodník… Lístky jsou řazeny abecedně. Vyjmeme jeden z nich a čteme: „Věší umrlčí hlavu, aby milý přišel.“ Zde někde je zárodek Svatebních košilí, jedné z nejpůsobivějších balad Erbenovy Kytice.

Sedmý rok unesl ji Smrtonoš

„Nechoď se žízní spat, sice se půjde v noci duše napít, a když netrefí domů, umřeš,“ poznamenal si sběratel na jiném místě. Pod písmenem S zase nalézáme heslo Smrtonoš (Upír) a s údivem poznáváme základ Erbenovy balady Lilie, která se ocitla právě až ve druhém, doplněném vydání.

„Dívka umrlci uprchla, doběhla domů a padla mrtvá na zem. Pochovali ji na louce. Na jejím hrobě vyrostla lilie. Pán jeda tudy, utrhl ji a dal si ji za obraz. V noci z lilie krásná panna, plačící, že ji nikdo nevysvobozuje vysvobodil ji a vzal si ji. Sedm let byla s ním, ani na povětří nevyšedší. Sedmý rok unesl ji poznovu Smrtonoš.“

Podivně krásný je svět Erbenových básní, protkaných neúprosným osudem a zločiny, po nichž přijde trest. Sám Karel Jaromír si asi více cenil svého závratného historického díla Regesta diplomatica či faktu, že Čechům vytvořil novou právnickou terminologii. Určitě však musel tušit, že se mu povedlo něco mimořádného i v poezii. Svázal ze svých pocitů kytici, která nikdy nezvadne.