Už vás někdy stihl déšť na jevišti?

Samozřejmě. Například loni v Bratislavě jsme jedno představení odehráli jenom do půlky, protože nám začalo ale opravdu hodně lít. No, a předloni, to jsme byli s Othellem v Brně, jsme kvůli silnému dešti odehráli ze čtyř dohodnutých představení jenom jedno. Nebylo zbytí – protože i když si diváci navléknou pláštěnky a přes hlavu pak přehodí kapucu, tak stejně absolutně nic neslyší. Nehledě k tomu, že my herci jsme mokří.

Počasí ale není jediným zádrhelem otevřeného prostoru. Určitě musí být těžké jej hlasově utáhnout…

To ano, odkrytá scéna nesnese žádné piánko. Lidi by pak začali kašlat, smrkat a vrtět se, takže člověk se musí do hlasu pořádně opřít… Dalším zádrhelem může být třeba invaze komárů, to se zase všichni plácají a herci se bojí, aby jim některý nevlétl do pusy. Takovou situaci jsme zažili na nádvoří bratislavského hradu, které mi trošku evokuje kasárenské prostředí, nemá genia loci, jako to pražské…

Ve strohých kasárenských kulisách, pocákaných krvavými šmouhami, se odehrává i vaše nastudování hry Macbeth, jež je podle překladatele Martina Hilského velkou tragédií zločinu a trestu. Jak jste modernistickou scénu Fera Liptáka přijal?

Vyhovuje mi. Myslím, že to řešení scény je nápadité a docela vtipné – kóje slouží jako sprchy, v nichž ze sebe chtějí Macbeth a jeho přítel smýt stopy krve z předešlého boje. Oba chlapci, celí promočení, si někdy fyzicky sáhnou na dno, zvlášť když je chladný večer. V Bratislavě jim jednou museli tu vodu ohřívat, protože jinak by asi ve zdraví nepřežili.

Ztvárňujete Macduffa, Macbethova protivníka. Jak byste ho charakterizoval?

Nedávno se mě ptali, co si o této veskrze kladné postavě myslím – já ale Macduffa až tak moc jako „klaďáka“ nevnímám. Z historie víme, že skotských králů bylo přes dvacet a žádný neumřel přirozenou smrtí, možná snad jeden. Všichni byli zavražděni, ať už otráveni nebo zapíchnuti, čili dělat krále ve Skotsku bylo velice rizikové povolání. Z tohoto pohledu tedy není zrovna košer, když se coby Macduff pouštím v zájmu mocenském do intrik a přemlouvám právoplatného dědice trůnu Malcolma, aby se ujal kralování…

Vyhovují vám postavy, které mají složitější charakter?

Jednoznačně, protože jsou herecky vděčnější. Člověk o nich musí na jevišti pořád přemýšlet, dávat si věci do souvislosti, a to mám rád. Nelíbí se mi ale, když režisér nebo výtvarník nutí herce za každou cenu přijmout jejich představu, o které ten herec není přesvědčen. Může to pak odnést jedině divák, kterého víc než nějaké experimenty zajímají silné lidské příběhy – vysoce dramatické i komické. A těch má zrovna Shakespeare přehršel.

Shledáváte nějakou podobu mezi Macduffem a Brabanciem, kterého jste ztvárňoval před dvěma lety v Othellovi?

V obou případech jde o citově vypjaté role, to určitě… Macduff je postavený před tragédii, když mu Macbeth vyvraždí celou rodinu, Brabancio se zase obává o svou dceru, kterou „sbalí“ černoch. No to je přece téma jako řemen! Moc dobře si pamatuju, když se dceři Kristýně v šestnácti letech začala zapalovat lýtka, jak jsem byl běsný. Jak jsem se bál, že mi ji odvede někdo, koho bych si pro ni vůbec nepředstavoval. Pořád jsem říkal, že si koupím flintu, budu chodit kolem baráku a každého zastřelím… Ale tím si musí projít každý otec.

Vítáte dvojjazyčné, tedy česko-slovenské nastudování Macbetha?

Velmi, vlastně jsme se slovenskými kolegy navázali tam, kde jsme nikdy neskončili. To, že jsme vyrůstali ve společném státě, je v nás zažrané. Coby zástupce starší generace vnímám slovenštinu naprosto přirozeně, je to krásná melodická řeč a je mi milá. Dokonce tak, že když přijedu do Bratislavy, začne se mi pusa sama od sebe hýbat slovensky…

Což vám určitě přišlo vhod i při natáčení seriálu Kriminálka Anděl.

Na Slovensku jsme točili jenom jeho první řadu, já coby seriálový patolog konkrétně v Nemocnici na Kramároch, druhá a nejnověji třetí série vzniká v Praze. Už to tedy není tak náročné, co se dojíždění týče. Ten seriál mám rád, myslím, že je vydařený. Navíc se v něm setkávám se svým divadelním šéfem Martinem Stropnickým a bývalým žákem Markem Taclíkem, což je přinejmenším zajímavé.

A co vás čeká v nové sezoně ve vinohradském divadle?

Hned od začátku sezony budeme dodělávat Kafkův Zámek, v němž budu hrát Hostinského ze Zámeckého hostince – premiéra má být v říjnu. Pak začnu zkoušet roli Carbona Castela-Jaloux v Cyranovi, kterého má režírovat Vladimír Morávek. Jsem na to strašně zvědavý, protože jsem s ním ještě nepracoval. A taky budeme v nové zkušebně připravovat s Hanou Maciuchovou a Mirkem Medunou Strindbergův Tanec smrti. A to teda bude velká makačka na hlavu…