Hra nastiňuje témata, která možná nejsou pro Čechy tak jednoznačná. Jak jste se s nimi porovnal vy sám?
Ta hra je hodně religiózní. Ale je to pochopitelné, když její autor pochází z Polska, kde je vztah k víře, k náboženství ještě pořád jiný než u nás. Ale mně nevadilo. Tím, že jsou její postavy něčím archetypální, se její témata nabízejí. Zvlášť když se dva lidé chtějí vzít se vším všudy v kostele – to znamená s předchozími návštěvami faráře a potažmo hodinami katechismu. Ve své podstatě je to rituál, který má určitou sílu - člověk tak nevstupuje do manželství „jen“ před svědky, ale je tam cosi, co to všechno překlenuje. Osobně jsem to tak neměl. Pozval jsem si sto třicet lidí a pronesl před nimi slib nevěstě. Ono překlenutí jsem k tomu nepotřeboval, protože by to ode mě nebylo upřímné. Takto to upřímné bylo. Já prostě věřím v člověka a v jeho dobro.

Inscenaci nastudoval Jakub Krofta, který pracoval i s dětmi a mládeží. Nějak se to na zkoušení odrazilo?
To ne, Jakub Krofta má sice za sebou zkušenost z hradeckého divadla Drak, které vychází z principu originální autorské tvorby pro děti, ale momentálně je šéfem divadla ve Wrocłavi. Pojďme si říct, že se v Polsku chovají k divadlu jinak než u nás, v tom smyslu, že k němu mají lepší vztah. Pokud bychom si za příklad vzali hru Lov na losa, která je pro nás Čechy zajímavá, vyosená z žánru komedií, jež se tady běžně produkují, tak u Poláků je to mainstream. To znamená, že jejich naučenost chodit do divadla, vnímavost témat a schopnost bavit se nad nimi s nadhledem, je odžitější, odchozenější a odpracovanější.

Mirai Navrátil, frontman aktuálně nejposlouchanější české formace
Mirai Navrátil: Věřím, že jsme skvělá kapela. A ještě chvilku budeme

Působíte na více divadelních scénách. Nerozumím hereckému mozku, jak umí přepínat z jednoho textu do druhého…
No, dá to práci, vyžaduje to určité soustředění a poctivost. Nejde jen o to naučit se text. Pokud si to někdo myslí, tak to tu práci devalvuje, protože herectví je řemeslo jako každé jiné. Akorát v něm člověk pracuje s češtinou, textem, s emocemi a s hereckou technikou, která by se měla léty tříbit. Momentálně mám dvě hry v Kalichu (Lady Oskar a Pro tebe cokoliv), další – Dokonalou frašku – hrajeme v Komorním Kalichu v Rytířské ulici. Pak mám ještě představení Terminus v Celetné, one man show Sudí, která už měla v Divadle Verze derniéru, ale snažím se ji dostat pod vlastní produkci, protože si myslím, že u diváků stále rezonuje. A po derniéře Anamnézy v Divadle Na zábradlí účinkuju ještě v inscenaci izraelské komedie Neperte se, prosím vás! v Divadle Palace.

Z jarní lockdownové stopky jste musel, stejně jako vaši kolegové, přepnout na plný plyn. Asi to bylo těžké.
Bylo to z nuly na tisíc. Na jaře jsme začali zkoušeli věci, které byly odložené z podzimu loňského roku. Pak se divadla otevřela, přičemž každý potřeboval odbavit věci, které takzvaně stály ve frontě. Pro nás herce to vyžadovalo, abychom se po čase nehraní zase hecli, zorientovali se v situaci, aktivizovali mozkové buňky a vůbec celý tělesný aparát. Do toho jsem ještě nazkoušel v Liberci představení o Vlastovi Burianovi za kolegu, který se divadla v době kovidové vzdal… Člověk si prostě musel s nastalou situací poradit. A když se pak všechno během léta a podzimu jakž takž vrátilo do zajetých kolejí, uvědomil jsem si, že je třeba si toho vážit. Protože to možná zase nemusí být pravda. Uvidíme.

Ztvárnil jste mnohé seriálové a filmové role. Brzy se na obrazovkách objevíte v minisérii o sériovém vrahovi Roubalovi, která je projektem Voyo Originál. Co to bylo za zkušenost?
Hrál jsem tam jen malou roli, jakéhosi svědka v bytě. Ale nevadí mi to. Bavilo mě, že jsem se mohl při natáčení potkat s režisérkou Terezou Kopáčovou či s Davidem Švehlíkem, s nímž jsem byl v angažmá v Divadle Na zábradlí. Jsem za rád za každou zkušenost a za každé setkání s lidmi, které mám rád.