Lumír Olšovský: Ať chci sebevíce, tak nevidím rozdíl mezi operetou a muzikálem

Původně jste vystudoval hudebně-dramatické oddělení na někdejší Státní konzervatoři v Ostravě (nyní Janáčkova konzervatoř a Gymnázium). Odkdy se datuje váš vztah k muzikálovému herectví?

Už v základní škole jsem rád zpíval, a když se vyskytla nějaká soutěž v české nebo ruském jazyce, tak jsem je „vymetal". A na konzervatoři, kde jsem ještě studoval hru na klavír, mě můj pedagog Ivan Misař nabudil k tomu, abych skládal písničky, takže tímto to začalo. A ve svém prvním divadelním angažmá jsem začal kabaretem o Karlu Hašlerovi, pak mě čekal Limonádový Joe čili hudební divadlo se mi stalo osudem.

Hudebnímu divadlu jste zůstal věrný…

Múzičnost k divadlu patří a striktně oddělovat činoherní herectví od hudebního bych rozhodně nechtěl…

Proč jste si k herectví přibral i režii?

Proč? Možná z částečné nespokojenosti s tím, že hudebně-zábavné divadlo nemá dostatek režisérů, kteří by mě jako herce uspokojili. Proto jsem začal do té profese už dříve více „koukat". Možná také proto, že jsem prošel jako asistent školou vynikajících režisérů, od nichž jsem se mohl mnohé naučit. Za všechny bych jmenoval Otomara Krejču či Petra Novotného.

A není vám líto, že když režírujete, tak nejste na jevišti jako herec, anebo jste si zkusil obojí najednou?

Není mi to vůbec líto. Pozici herce, který je veden režisérem, si hodně užívám. A režisérská práce, která začíná první čtenou zkouškou, je především přemýšlením o tom základním tématu. Je odlišná od herectví, kdy dostanete text a zabýváte se jenom svými replikami a svou postavou, takže při režírování bych jen těžko mohl ještě hrát.

V těchto dnech režijně připravujete v Ostravě Čardášovou princeznu. Jaký máte vztah k operetní klasice?

Ať se snažím sebevíce, tak nemohu najít rozdíl mezi operetou a muzikálem. V obou žánrech by měla být nějaká zápletka, dialog přechází jak v operetě, tak i muzikálu do hudebního čísla. Pořád je to jedno divadlo, které se vyjadřuje dialogem, hudbou a tancem. Proto k tomu přistupuji stejně, jako kdyby to byl muzikál. Tak tomu je i v Čardášové princezně. Hlavní hrdinka chce odjet do Ameriky, je obdivována knížetem je tam příběh, zápletka…

Co vaše herecké výlety před kameru?

„Výlety" před kameru jsou, bohužel, limitovány nabídkami. Nebráním se upřímnému přiznání, že nabídky přijímám, leckdy jsou finančně velmi lákavé, což nepopírám. A pokud se někdo postavil negativně k tomu, že jsem účinkoval třeba v seriálu Ošklivka Katka, což se naštěstí nestalo, tak mohu říci, že jsem nabídku přijal moc rád a snažil se k tomu přistoupit profesionálně.

Co vaše krátkodobé návraty do Ostravy? Jak je prožíváte?

Možná jsem tím nesnesitelný, ale mnohokrát nahlas, když chodím městem, tak vzpomínám tady jsme chodili za školu či jinak lumpačili, budovy a lidé ve mně neustále rezonují. Ostrava má pro mě úžasné kouzlo na vzpomínání.

Naplňuje vás divadelní profese ať už jako herce či režiséra?

Naplňuje tak silně, že jsem se dnes v noci probudil ze sna a křičel na baletky a vyčinil jim, že nepoznají, která je první doba… Divadlo naplňuje můj život a jsem tou prací doslova pohlcen. Jsem typ poměrně lenivého člověka, který kdyby neměl práci, tak by nedělal nic. Ale když ji mám, tak se do ní vrhám naprosto po hlavě…

Nosíte v hlavě nějaký větší autorský projekt?

Naštěstí mám své autorské ambice jak projevit, mohu je realizovat. V květnu se v Ostravě uskuteční světová premiéra muzikálu Fantom Londýna. Tam se podílím na libretu společně s Pavlem Bárem a režíruji ho. Hudbu napsal Radim Smetana a texty písní Michael Prostějovský.

Váš život je naplněn uměním. Co ještě mu dává smysl?

Zase nějaký jiný druh umění. Bohužel, sport mě nenaplňuje. Neobjevil jsem v sobě žádný sportovní talent. A to, že držím pohromadě, zase vděčím umění, neboť jedině na jevišti se mi podaří shodit přebytečná vánoční kila. Možná ještě mám rád cestování. Ale vzhledem k tomu, že jsem za poslední rok nikam moc necestoval, takže o tom bych raději mluvit neměl.