Muzikál mísí řadu žánrů, od rocku a punku až po country, které přímo na scéně hraje živá kapela, jejíž členové jsou zároveň ústředním hereckým kvartetem tátů v akci. Problém je, že představení chybí proporce, příběh, vršení jeho motivů je překombinované a divák se v nich ztrácí. Jako by si tvůrci nebyli schopni ujasnit, co a jakou formou chtějí vyprávět. Částečně to prozrazuje původní motivace Jana Jirků, který přiznává, že impulsem byla chuť zdramatizovat Zločin v Čechách sepsaný Miroslavem Houdkem, členem Berdychova gangu. Nakonec vyhrála (pravda, ta šťastnější) varianta nezkušených českých chlapíků-muzikantů, kterým se pokus o spravedlivou loupež vymkne z ruky. Vymkla se bohužel i scénická forma, a tak se tvůrci tu inspirují u Quentina Tarantina, jindy u lábusovského Ivánku, kamaráde či Žebrácké opery. A představení nedrží pohromadě.

Představení nedrží pohromadě

Dynamické a živě zpívané scény střídají hluchá místa (třeba andělský začátek v kostele) a divák nemá šanci jít s příběhem soustředěně až do finále. Čímž přichází i o katarzi, kterou má nést didakticky upravené úsloví: „Nebát se milovat a nekrást". Na kolísavost rytmu tak místy doplácí i herecká (ne)jistota na jevišti. Ocenění nicméně zaslouží Doubravův podařený hudební vklad, jednoduchá scéna komiksového kreslíře Jana Bažanta doplněná projekčními poli (Kuchyně, Kostel, Les) a jednotlivé nápady, třeba svítící oči hyen ve tmě. Dobré jsou i pěvecké výkony herců: Simony Babčákové, stále lepší Anety Krejčíkové či komediální nasazení Jakuba Žáčka alias ministra.

Aby měl nicméně satirický muzikál o běžném českém životě na pozadí korupčních kauz ten správný šleh, potřeboval by ještě „učesat" a odlehčit. Nápad je každopádně dobrý – proto stojí za vidění. Další termíny Mafiánské opery jsou v Akropoli 21. a 22. října a také v listopadu.