Mániččiny narozeniny sice připadají až na 19. dubna, dárek ale předčasně dostala už ve středu v domovském Divadle Spejbla a Hurvínka (S + H). „Proč už teď? Dělá mě to zbytečně starší,“ posteskla si hlasem Marie Šimsové. Oním dárkem je časosběrná kompilace od Supraphonu Ať žije Mánička!, díky níž se posluchači seznámí se všemi holčiččinými interpretkami, které o ni v historii divadla pečovaly – od Anny Kreuzmannové přes Boženu Welekovou a loni zemřelou Helenu Štáchovou, která s loutkou prožila na jevišti půl století, až po zmíněnou současnou.

„Vžít se do Máničky znamenalo obrovskou práci, která je naprosto specifická. Po ročním intenzivním soužití se s ní už ale cítím více srostlá, přirozenější. Cítím ji jako parťačku, kamarádku, už si s ní dokážu i pohrát. Interpretačně se s ní vyvíjet – to je ovšem nikdy nekončící proces,“ říká Marie Šimsová, jež působí v Divadle S + H více než deset let a kterou si za svoji nástupkyni vybrala sama Helena Štáchová.

VHODNÁ FISTULKA

„Čas od času se nám někdo v divadle přihlásil, že by si rád zkusil i Spejbla s Hurvínkem, a tak jsme dali v zákulisí několika zájemcům příležitost, poslechli si je, ale nikdo se nám nezdál. Tady se patří říct, že k nám před osmi lety přišel Ondra Lážnovský – vůbec ne s ambicí, že by chtěl být interpretem Spejbla a Hurvínka. Že je ale od dětství miloval, jsme věděli. Stejně jako fakt, že má ‚fistulku‘, že to prostě umí,“ vypráví dlouholetý „hlas dřevěných ušáčků“ a zároveň umělecký šéf souboru Divadla S + H Martin Klásek.

K tomu, aby změnil názor, musel prý Lážnovského přemlouvat, protože ten si byl jako zkušený loutkoherec vědom toho, jaký úvazek a zodpovědnost jej čekají. „Jednoho dne jsem mu řekl: Ondrášku, je načase, měli bychom to vyzkoušet. Helenka už u toho nebyla. Když jsem ho pak slyšel na čtené zkoušce, srdce mi zaplesalo. V jeho projevu byla spousta chyb, které jsme následně odstranili, ale mně je strašně milý, protože v něm tak trochu slyším pana Kirschnera zamlada. No a tak to na něj spadlo. Držím mu palce,“ usmívá se Martin Klásek, který teď s Lážnovským v rolích Spejbla a Hurvínka alternuje.

Že k tomu nevedla snadná cesta, potvrzuje i sám Lážnovský – v minulosti mimochodem působil hlavně v Kladně, kde šéfoval jak loutkovému divadlu Lam-pion, tak i činohře tamního městského divadla, byl také externím členem loutkové skupiny České televize (Kouzelná školka či Jů + Hele).

SPECIFICKÁ PRÁCE

„Jak Spejbla a Hurvínka zkouším, neumím vysvětlit. Každopádně jde, jak už zaznělo, o specifickou práci. Každý ví, že když se na něco specializuje, je to velká změna. Takže tak činím a objevuju, co všechno to přináší. Poslouchám rady Martina i diváků a konfrontuju je sám se sebou. Mám pocit, že teď je Hurvínek správný, přesný, tak, jak bych si ho přál, nebo jaký by měl být,“ sděluje Ondřej Lážnovský. K poměřování vlastních schopností využívá i nahrávek, které během let vznikly. – Učit se, jak uvádí, podle nich moc nelze, protože každý z předešlých interpretů má svá specifika související s vývojem divadla obecně.

„Při jejich poslechu si například říkám – tady jsem moc nízko, tady musím přidat… Důležité je, aby si tělo – potažmo mozek a hlasivky – zapamatovalo, co se po něm chce, co ta dvojice potřebuje.“ Oříškem je podle jeho slov i střídání jednotlivých hlasů, protože jak známo, dřevěný tatík a jeho zvídavý synek vedou v podstatě neustálý dialog. „Pořád to není ono – když má mluvit Hurvínek, zrychlím pana Spejbla, když má mluvit pan Spejbl, zpomaluju Hurvínka. Na dichotomii musím ještě zapracovat,“ dodává interpret.

SATIRA A HUMOR

A protože Divadlo S + H není jen dětskou scénou, písmena v jeho názvu odkazují také k satiře a humoru, má teď na repertoáru tři představení pro dospělé. Jedním z nich, které mohli diváci v den Mániččiny narozeninové oslavy zhlédnout, je noirový kus Spejbl a město hříchu. Blíže jej představili jeho tvůrci – Miki Kirschner, Robin Král a hudebník Jan Lstibůrek.

„Spejbl a Hurvínek – vedle jejich edukativního poslání – od svého vzniku komentovali politický a společenský život skrz svůj způsob vidění. I na tuto jejich polohu se snažíme navazovat, držet tradici,“ říká scénograf, výtvarník, režisér Miki Kirschner. „Ta tradice je něco unikátního -neznamená to ale reprodukovat něco, co už bylo uděláno, naopak. Jestliže chcete na tradici navazovat, musíte jít někam dál, možná úplně jinam. Protože jinak byste byli muzeum a my muzeum budovat nechceme. Chceme dělat živé divadlo,“ dodal Robin Král.