„Jo, to je fakt. Divadlo jsme spolu ještě nehráli. Zato se potkáváme v soukromí, zejména při sportu - například jsme spolu lyžovali a surfovali. I naše ženy mají společné zájmy. Korigují spolu účesy, barvu vlasů a tak,“ vtipkují Marek s Patrikem. Pro neznalé nutno dodat, že manželkou prvně zmíněného je úspěšná snowboardistka Eva Adamczyková, ženou toho druhého je herečka Markéta Děrgelová.

Co u vás rozhodlo, že jste se dali na roli Miloše Formana?
Patrik Děrgel:
Na začátku jakéhokoli zkoušení je pro mě důležité vědět, s kým mám spolupracovat, protože nechci trávit čas s nepříjemnými lidmi. A tady, jak jsem velice brzy zjistil, takoví nejsou. S Márou jsme navíc kámoši, nebylo o čem přemýšlet. Nakoplo mě to k tomu, abych připravované inscenaci věnoval čas, abych se na ni náležitě natěšil.

Marek Adamczyk: Jestli si to dobře vybavuju, napřed jsem dostal nabídku na hraní na Kampě, ale ještě jsem nevěděl, o jakou roli půjde. Až později jsem se od scenáristky a producentky Daniely Sodomové dozvěděl, že chce, abych hrál Formana. Kvitoval jsem to, protože mám pocit, že v kolektivu lidí, ve kterém jsem se ocitl, panuje dobrá atmosféra. Navíc mám letní scény rád, takže jsem neváhal. No a ještě dostat za parťáka Patrika… To jsem byl úplně u vytržení.

Na jevišti se ale nepotkáte, tak proč takové těšení?
Marek:
Na zkouškách se ale potkáváme a vzájemně se inspirujeme. Málokdy má herec štěstí, že může něco takového zažít. Zkušenosti se zkoušením v alternaci jsem dřív neměl, až teď, takže mě to vlastně zajímalo i z tohoto úhlu pohledu.

Patrik: Je to štěstí, že se s Márou známe, protože i na dobrém projektu se může stát, že se lidská chemie nějak pokazí. Troufám si tvrdit, že nám se něco takového stát nemůže. Prostě oba ztvárňujeme postavu Formana, každý samozřejmě trošku jinak, což je skvělá nadstavba našemu přátelství.

Co vás vlastně v roli Miloše Formana čeká? Jak jste na to šli?
Patrik:
V naší inscenaci se budeme zabývat obdobím jeho života od dětství až po natočení Amadea. Shromažďovali jsme k tomu různé informace, četli, koukali na dokumenty a nastudovávali si fakta. Navštívili jsme i Máchovo jezero, penzion Rut, který Formanovi provozovali a kde Miloš vyrůstal, prostě jsme chodili v jeho stopách a nasávali atmosféru toho místa. S Márou jsme navrhovali, že podobně bychom na sebe mohli nechat zapůsobit třeba New York nebo Connecticut, ale neprošlo to. Nakonec jsme si řekli, že i na Mácháči je to fajn.

Atmosféru jste jistě nasáli i přímo na Kampě, kde slavný režisér před svou emigrací žil, konkrétně ve Všehrdově ulici.

Marek: Rozhodně. Patrik mimochodem bydlel ve stejné ulici jako mistr…

Patrik: Ano, to je velká náhoda. Taky si toho náležitě považuju.

Jestliže v inscenaci ztvárňujete zmiňovaný úsek režisérova života, jistě na jevišti projdete i vizuální proměnou.
Marek: Ano, v představení vystupuje více Formanů, nejenom my dva.

Už se v tom malinko ztrácím…
Patrik: Režisérka Adéla Laštovková Stodolová v inscenaci rozehrává i téma o Milošově dětství. Je pojato jako „voyerství“, které Forman uplatňoval nejen vůči okolí, ale i vlastnímu životu. Ukázalo se například, že ke svému dětství přistupoval se zvláštním odstupem. Mluvil o něm skoro tak, jako by se všechno, co prožil, stalo někomu jinému. Tohle je velice zajímavá věc.

Byl ponor do jeho dětských let traumatizující i pro vás?
Patrik: Jasně, byl, v mnoha ohledech. Po nějakém čase zkoušení jsme dospěli k názoru, že používal jakousi nevědomou metodu vypořádání se s minulostí. Vše zlé, co se mu stalo, přijal a udělal si od toho velký odstup. Díky tomu byl pak schopen o všem hovořit a vypichovat i bolestivé detaily, které se ho ale jakoby netýkaly. Měl to v sobě nějak zvláštně vyřešeno.

Marek: Je to skoro až neuvěřitelné. Když se díváte na dokument o Formanovi, který se natáčel na jeho farmě v Connecticutu, je z něj zřejmé, že dokáže s přehledem, nebo bez nějakých emocí, mluvit přesně o tom, jak přišel o rodiče, jak vyrůstal v domově pro sirotky a tak dále. Pak následuje moment, v němž se emocionálně vydá, a to když začne vzpomínat, jak v tom Connecticutu shořel barák, kde měl zvířata. A vlastně sledujete, že se ho ta událost dotýká mnohem víc než vzpomínky na jeho dětství. Udělal si z toho kapitolu, z níž zbyly jenom nějaké historky.

Je něco, co jste se díky zkoušení inscenace o Miloši Formanovi dozvěděli?
Patrik:
Jo, kromě dětství jsme na zkouškách řešili i jeho osobní vztahy. Neměl jsem až takovou znalost o ženách, které prošly jeho životem, takže mě to zajímalo. Objevné pro mě byly i jeho pracovní věci zasazené do dobového kontextu – v jejich poznávání jsem se dost vyžíval. Vlastně jsem si od začátku zkoušení říkal, že nás čeká krásná práce, že jsem na všechno zvědavý a těším se, co všechno o Miloši Formanovi zjistíme. Strašně mi pomohly i takové „blbosti“, které nám o něm během návštěvy Mácháče řekl jeho synovec Adam. Jsou to detaily, které ale herce hrozně posunou dál.

Měli jste touhu setkat se i s jeho syny – Petrem a Matějem?
Patrik: V plánu to nebylo. Kdyby k našemu setkání došlo, bylo by to samozřejmě skvělé. Více než na to jsme se ale v myšlenkách soustředili na fázi zkoušení, kdy už z vás coby herce musí něco lézt ven. Řekl bych, že se divák může těšit na děrgelo-adamczykového Formana. Každý jej děláme jinak, to je jasné, nejde nám o jeho přesné kontury, ale o to mít ho v sobě a z toho při hraní vycházet.

Marek: Jen bych dodal, že Forman se taky nepotřeboval setkat s Mozartem, aby natočil skvělý film. Ano, časově to ani nešlo, ale přijde mi to jako dobrý příměr.

close Marek Adamczyk info Zdroj: se svolením Pavly Černé / Česká televize zoom_in Marek Adamczyk

Našli jste v sobě během zkoušení nějakou vlastnost, kterou máte s Milošem Formanem společnou?
Marek: Srovnávat se s géniem je vždycky ošemetné. Nejde říct – máme to a to podobné… Vyvleču se z vaší otázky odpovědí, že je mi na něm sympatická jakási latentní lenost, kterou v sobě měl. Někdy, když doma ležím na gauči, si na něj vzpomenu a řeknu si – teď jsem jako Forman. Ale vážně… Hrozně mi na něm imponuje jeho schopnost nevzdávat se svých ideálů kvůli kompromisům jakéhokoli druhu, jít si za věcmi, které vás umělecky a vnitřně pudí. A taky hledat pravdu – jak tu osobní, tak filmovou. Hodně mě to inspiruje. To si pak znovu a znovu připomínám, že i když se lež někdy jeví jako pohodlnější nebo snazší řešení, v pravdě bude vždycky něco zajímavého, co se hned nemusí neprojevit. Ale stojí za to se na ni zaměřit.

Patrik: Za sebe bych nemluvil o společných věcech, protože jsem spíš našel ty rozdílné. Ale je to, myslím, v pořádku, protože jsme každý jiný, všichni máme priority nastavené jinak. Každopádně je mi příjemné, když vidím Miloše Formana, jak se vyjadřuje prostě a přímě. To se mi líbí. Někdy si říkám, jestli náhodou nebyl z Ostravy jako já – v tom pocitu to fakt tak mám.

Marek: Já mám zase pocit, že Forman měl v sobě samozřejmou schopnost navazovat silné a opravdové vztahy s lidmi kolem sebe. Že pro něj bylo jednoduché je otevřít. A to si myslím, že s ním má Patrik trochu společné.

Patrik: To je fakt pěkné, děkuju! Musím rychle vymyslet něco, co se tomuto komplimentu vyrovná… Napadá mě, že mě opravdu strašně bavil moment, kdy si Mára při zkoušce sedl s jedním z představitelů malého Miloše na podlahu a ponořil se s ním do neuvěřitelného vnitřního světa. Myslím si, že je to záležitost, která je Márovi vlastní a má ji stejnou s panem Formanem. Protože jedna věc je, jak působíme na druhé, jiná, jak se vyjadřujeme, ale vnitřní svět, kdy v oku toho kterého člověka vidíme bránu do hloubi jeho duše, je nejvíc opravdové.

Tak jste se, kluci, vzájemně pochválili… Kde jste se vlastně seznámil?
Patrik: Na DAMU, když jsem byl v prváku a Mára ve druháku. Od té doby se známe. Jednu dobu jsme spolu chodili i na squash, pak jsme se stýkali skrz moji ženu Markétku, která je Márovou spolužačkou. Strávili jsme spolu spoustu chvil.

Co vás v tom představení čeká po hudební stránce?
Marek: Nepůjde vyloženě o hudební představení, jako je třeba Marta (o Martě Kubišové, pozn. red.), ale i prvky z něj ve Formanovi budou. A jestli po nás budou chtít, abychom zpívali, tak to zvládneme. Osobně jsem typ, který se ničemu nebrání, spíš všem výzvám vycházím vstříc.

Patrik: Je jasné, že Miloš Forman hudbu miloval, ale tady opravdu nejde o muzikálovou záležitost.

Proč se vlastně muzikálům jako takovým spíš vyhýbáte?
Marek: Nikdy jsem necítil tu správnou konstelaci. Když mi něco nabízeli, tak jsem buď neměl čas, což bylo z devadesáti procent, nebo se mi ze zbývajících deseti procent nechtělo vstoupit do něčeho, co mi neimponovalo, co mi nemluvilo z duše.

Patrik: Mně se stalo, že jsem byl jednou takhle v kuchyni na Kampě. A najednou zazvonil telefon. Zvedl jsem ho a na druhé straně se ozvalo: „Nazdar!“ Já – prosím? „Tady Kodym. Budeš hrát v muzikálu Lucie. Viděl jsem tě, jak zpíváš na Lysé hoře…“ Malinko jsem nechápal situaci, až potom mi došlo, že jsem kdysi po asi třech vypitých flaškách vína stál na Lysé hoře a zpíval lašskou hymnu. Někdo to natočil jako srandu, Kodym to viděl na YouTube a na základě toho videa mě oslovil, abych šel hrát muzikál do Karlína. Mezi všechny ty známé zpěváky. To byl velký střelec. No, tak jsem do toho šel.

Co pro vás obnáší hraní v plenéru? Máte s tím zkušenost?
Marek: Já ano, několikrát jsem absolvoval hraní v rámci plzeňského divadelního léta a bylo to fajn. Všichni na sebe vidíme, což je v porovnání s kamennou scénou neobvyklé, samozřejmě i akustika je jiná… Hraní venku pro mě popravdě není úplně regulérní divadlo, ale zase má svou atmosféru pramenící ze setkání s lidmi. Mám to velmi rád.

Patrik: No, a já jsem zatím na letní scéně nehrál. Jenom jsem absolvoval zájezdy s divadelní společnosti Gigula, která hrála třeba pro tři kolemjdoucí Legendu o Ondrášovi na chodníku pod Štramberskou Trúbou.

close Herec Patrik Děrgel info Zdroj: Deník/Martin Divíšek zoom_in Herec Patrik Děrgel

A co je Gigula?
Patrik: Skvělý spolek, který založil můj profesor zpěvu na konzervatoři. Díky němu jsme obráželi hospody v okolí Frýdku-Místku a za rohlík a klobásu jsme tam hráli legendu o udatném zbojníkovi, v podstatě lašském princi. Toho jsem neztvárňoval já, ale Šimon Krupa, já jsem hrál jeho tatu fojta. Bylo to výborné, dali jsme si vousy na gumičku a jeli jsme. Celé se to odehrávalo v laštině, s písničkami a za doprovodu heligónu a vozembouchu. Úžasný zážitek, díky němuž se člověku zbortily všechny představy o chodu divadla jako takového.

Užijete si v létě kromě práce i nějaký ten odpočinek?
Patrik:
Ale jo. Tím, že jsme na Formana dva a hrajeme ho od půlky června, určitě ještě stihneme odjet na dovolenou a užít si volna. To je v pohodě.

Marek: Já jsem už dovolenou měl. Ale třeba ještě něco dalšího vymyslíme.

Patrik: Naše ženy nám mimochodem odjedou na dovolenou do Barcelony, holky spolu všechno potřebují sdílet. Inspirovalo mě to v tom, že možná dojde i na pánskou jízdu.

Co vás kromě hraní na Kampě čeká? Máte nějaké plány?
Patrik: V pražském divadle La Fabrika jsme měli nedávno premiéru hry A tak tě prosím, kníže, kterou napsal Karel Steigerwald. Na jeviště se vrátila po čtyřiceti letech. Je to pro mě intenzivní zážitek, dlouho jsem takové divadlo nedělal. Jedná se o absurdní grotesku, v níž se setkávám s Evou Salzmannovou, Anežkou Hessovou a Jirkou Štréblem. Celou dobu si s ním povídám, je to pro mě důležité.

Marek: Já jsem teď nic nového na divadle nedělal, takže vystupuju jen v Obchodníkovi s deštěm v pražském Divadle na Vinohradech.

Něco točíte?
Marek: V létě budeme točit nějakou kriminálku. Těch není nikdy dost. Ale nemůžu o tom zatím mluvit. Ani to vlastně nemám rád. Jinak hraju v seriálu Mozaika, který podle scénáře Alice Nellis natočily pro Voyo režisérky Jasmina Blaževič a Lenka Wimmerová. Věřím, že se bude divákům líbit.

Patrik: A já se ocitnu v nové minisérii Děcko, kterou pro Českou televizi natáčejí režiséři Róza Kohoutová a Radim Špaček. Je to skvěle napsaná věc. Hraju v ní jednoho z adeptů čekajících na dítě. Zase jiná postava, kterou jsem si ještě nikdy nedal, takže se na to těším.

Marek Adamczyk

Populární herec a komik absolvoval pražskou DAMU, poté byl půl roku na stáži v londýnské škole Rose Bruford College of Speech and Drama. Působil v Národním divadle či Divadle na Vinohradech. Objevil se v řadě úspěšných filmů (Lidice, Jak si nevzít princeznu) či televizních seriálů (Já, Mattoni, Případy 1. oddělení, Kukačky).

Patrik Děrgel

Úspěšný český divadelní, filmový a televizní herec a zpěvák. Narodil se v Bohumíně, studoval na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, ve studiu pokračoval na pražské DAMU. V roce 2013 dostal Cenu Alfréda Radoka pro talent roku. Vystupoval ve Švandově divadle, byl členem souboru Činohry Národního divadla, kde od roku 2021 hostuje.