Premiéra Vojny a míru se měla uskutečnit už na jaře, koronavirus ale zhatil hercům a tvůrcům plány. „Měli jsme už čtené zkoušky a začínali jsme mít ambice, že půjdeme zkoušet do prostoru. Ze dne na den ale bylo všechno jinak. K práci jsme se vrátili po více než dvou měsících a snažili se navázat tam, kde jsme skončili. Z mého pohledu bylo lepší, že stopka přišla právě ve zmiňované fázi zkoušení, než kdybychom měli oprašovat už hotové představení,“ říká Martin Donutil.

Nějakou dobu jste museli zkoušet v rouškách či štítech – jak se vám v nich na jevišti existovalo?
Ano, museli jsme dodržet nutné restrikce a zkoušení s ochranou obličeje vydržet do doby, než začala vládní nařízení polevovat. Po nabyté zkušenosti tak můžu říct, že hraní se štítem nebo rouškou člověka dost limituje a není to vůbec nic příjemného.

Zvlášť když nesleze z jeviště, jako vy v případě této inscenace, v níž máte hned několik rolí.
Je nás tady víc takových. Já jsem dostal úlohu kariéristy Borise Drubeckého, poručíka Semjonovského pluku, do toho jsem Napoleon Bonaparte a spolu s dalšími dvěma kolegy ještě ztvárňujeme postavy, které posouvají děj a některá „fakta“ uvádějí na pravou míru.

Prozradíte něco k režijnímu pojetí Michala Dočekala? Jeho Andělé v Americe trvají více než čtyři hodiny, Vojna a mír bude podobně dlouhé představení?
Oproti Andělům plánuje pan režisér jenom jednu pauzu, takže co do stopáže bude Vojna a mír kratší. Michal Dočekal s Ivou Klestilovou Tolstého dílo dost proškrtali na nejzákladnější události kolem války, vztahů a lásky. Myslím si, že velmi šikovně. Nepůjde tedy o tradiční pojetí ruské klasiky, ani nemáme tradiční kostýmy, no, nechte se překvapit.

Takže příběh bude posunutý víc do současna?
Spíš bych řekl do jakéhosi bezčasí. Kostýmní výtvarnice Zuzana Bambušek Krejzková jde napříč dějem a žánrem, její návrhy souzní se scénou Martina Chocholouška. Ta je na první pohled jednoduchá a velmi sofistikovaná – černá se zlatým rámem, který jistým způsobem ohraničuje jednotlivé příběhy. Důležitou úlohu v inscenaci má i hudba Ivana Achera, jehož považuju za hudebního génia. Myslím si, že polovinu děje a dynamiky naší Vojny a míru dotváří právě hudba.

Co vy a ruská klasika, jaký k ní máte vztah?
Kladný, ale spíš mě zajímala při studiích. Pak jsem se k ní moc nedostal, protože v brněnském Divadle Husa na provázku, v mém prvním angažmá, jsem hrál jen v Dostojevského Idiotovi (obnovená premiéra Kníže Myškin je idiot režiséra Vladimíra Morávka z roku 2017). A s režisérem Honzou Mikuláškem jsme tam vlastně dělali ještě Čechovovův Višňový sad, který byl dost netradiční. Vojnu a mír jsem moc nastudovanou neměl, takže jsem to zodpovědně doháněl před zkoušením. Mimo jiné mi všichni doporučovali, abych se podíval na stejnojmenný britský seriál, to jsem v karanténě udělal a moc se mi líbil.

Vaše angažmá se v Městských divadlech pražských přehoupne do třetího roku. Jak se vám v něm žije, líbí?
Překvapivě krásně. Jsem rád, že po šesti skvělých sezonách v Brně, které jsem tam prožil, přišla nabídka do angažmá v Praze, po které jsem trošku pokukoval. Přestupu na jinou scénu jsem se samozřejmě malinko bál – říká se, že první angažmá se těžko přebíjí. Ale musím říct, že v Městských divadlech pražských jsem nadmíru spokojený s celým kolektivem. Rozumíme si, vycházíme spolu, mám pocit, jako by nás zkoušení po koroně ještě více stmelilo.

Na jeviště Divadla ABC jste vstoupil rolí Joea v už zmíněných Kushnerových Andělech v Americe, kteří přinesli divadlu ocenění. Zkoušel jste do té doby něco tak náročného?
Ne, taky jsem se toho dost bál, ale pak jsem zjistil, že zbytečně. Generálkové období bylo sice vyčerpávající, ale pravda je taková, že představení hrozně rychle ubíhá – údajně i divákům, ač má dvě pauzy. Mám ho rád, i proto, že bylo první a že jsem se díky němu s Městskými divadly pražskými sčuchnul.

Na témže jevišti (ABC) se potkáváte i s vaším otcem Miroslavem v inscenaci dramatu Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího. Vnímáte ho na jevišti jako kteréhokoli jiného kolegu?
Snažím se, ale jsou samozřejmě i situace, kdy k němu mám blíž než jen ke kolegovi. Když to například vypadá, že mu není dobře, a nepoznám, že to jen hraje, tak se hned ve mně probudí syn a mám o něj strach. To si pak říkám, aby se na sílu nesnažil dokazovat, že je v pohodě. Zatím se to ale naštěstí nestalo.

Někde jste říkal, že jste šel za herectvím z důvodu, že si to váš táta nepřál. Proč?
Vždycky se malinko čertí, že toto říkám, protože to vlastně není úplně pravda, ale trošku trucu v tom přece jen je. Šlo o to, že po základní škole jsem neměl úplně jasno v tom, jaká další studia zvolit. Táta věděl, že mě herectví láká, tehdy jsem už i něco točil… Ale pořád mi říkal, ať nejdřív zkusím gymnázium a teprve až po něm se rozhodnu, co dál. Jenže já jsem chtěl mít náskok, taky jsem mu chtěl asi dokázat, že na to mám, že to zvládnu, a přihlásil se na hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři. V té chvíli svá doporučení nějak vzdal.

Mohl jste tak studovat v rodném městě – vidíte, myslela jsem si, že jste se narodil v Brně.
Nene, bylo to tak naknap. Máma se v osmém měsíci těhotenství, v roce 1991, přestěhovala za tátou do Prahy, který už měl angažmá v Národním divadle, a já se už narodil tady. Z celé naší rodiny jsem tak jediný Pražák, ostatní jsou z Brna, Třebíče či okolí.

Kuriózní situace… Ale do Brna jistě pořád jezdíte.
Ano, byl jsem tam například při ukončení sezony Provázku. Nevím, jak je to v jiných divadlech, ale tam to funguje tak, že i když z něj odejdete, tak tam jezdíte jako domů. Nebo aspoň já to tak vnímám. I díky tomu, že na Provázku dohrávám starší věci a pořád tam mám super kamarády, které vždycky rád vidím.