Včem je Faust naším současníkem? Jakým svodům by byl vystaven dnes ať už v docela malém měřítku všedního dne, či na celospolečenské úrovni? A kolik z někdejšího klasicistního opusu lze přenést na jeviště na začátku 21. století? Na to se ptají tvůrci nové inscenace: režisér Jan Frič společně s dramaturgy Martou Ljubkovou a Janem Tošovským.

„Faust je obraz člověka, který tuší, nebo možná dokonce ví, že má tělo a že má i duši, a ví, že jako člověk obsahuje obrovský rozpor. Má schopnost tušit jakési transcendentno, být jako Bůh, ale zároveň má tělo jako zvíře, má hlad i ví, že jednoho dne přijde smrt. Tento paradox by chtěl nějak rozlousknout a dělá pro to všechno. Jenže se stane zajatcem své vlastní pýchy,“ říká Jan Frič.

Na Faustovi jej baví psychedelický či mystický princip opakování jednoho příběhu v různých podobách, s různými postavami a v růz- né formě. „Nemyslím dějově, spíš obrazem nějakého rozložení světa, který se ne- ustále vrací a cyklí jako sada nových a nových zrození Fausta. To je princip, který nás oslovil a na jehož základě děláme celou inscenaci. Její větší část je proto podle druhého dílu Fausta. Poněvadž v tom prvním je příběh ‚jeden‘, kdežto v tom druhém je příběhů ‚několik‘,“ doplňuje režisér.

Překračování hranic

Že je Faust pro tvůrce obrovská výzva, potvrzuje i Marta Ljubková. Položil ji před ně nejen samotný autor Johann Wolfgang Goethe, ale i dlouhá inscenační tradice. „Přinejmenším v českém divadle se s Faustem coby mýtem o překračování hranic člověka potýkali ti nejzásadnější tvůrci. Jen v Národním divadle to byli František Kolár (1885), Jaroslav Kvapil (1906), Vojta Novák (1923), K. H. Hilar (1928), Karel Dostal (1939), Václav Hudeček (1981) a Otomar Krejča (1997). Každý tvůrčí tým ke hře přistupoval jinak, ale vždy se v ní snažil najít stejně jako my dnes současné a zároveň nebezpečně věčné otázky. Například jak odolat zlu, když vám předloží nějakou lákavou nabídku,“ ptá se dramaturgyně.

Aktuální Faust v podání Martina Pechláta je tak postaven před stejnou výzvu, před níž kdysi stáli František Němec, Jan Hartl, Rudolf Deyl nebo Bedřich Karen. Vedle něj se v roli Mefistofela objeví Saša Rašilov, Markétu hraje Veronika Lazorčáková, další postavy ztvární Pavlína Štorková, Johanna Tesařová, Alois Švehlík, Eva Salzmannová, Alena Štréblová, Pavel Batěk, Radúz Mácha či Jiří Suchý z Tábora.

„Faust je výjimečný už svými proporcemi, protože máloco je tak obsáhlé jako on. S velkou rezervou by se dalo říct, že Faust je taková divadelní Mahábhárata, když ji dělal Peter Brook. Vždyť se bavíme o básni dlouhé na dvanáct set stran to je přece šílené! Navíc bylo ‚velkopansky‘ rozhodnuto udělat oba díly, což ani velikáni rozměru Otomara Krejči neriskli. A to se mi na tom líbí,“ sděluje Saša Rašilov.

Velká paráda

Je prý pro něj zábavné sledovat, jak se z některých generačních žánrů nebo vyjadřovacích prostředků úzké skupiny lidí stává oficiální umělecká a divadelní řeč. „Je to pro mě i případ Fausta. Ve svých čtrnácti, patnácti, šestnácti letech bych si při pohledu na budovu Národního divadla ani v nejodvážnějších snech nedokázal představit, že tady bude možné dělat divadlo jako kdysi. Jak ho dělali Hilar nebo Radok v době, kdy ještě nebyli žádní klasici, nýbrž experimentátoři, kteří dělali věci, jimž bylo těžké porozumět, které bylo třeba přijímat otevřeně a vnímat je jako umělecké vyjádření. Takže Faust je takový velký klip, velká paráda a velké překvápko,“ vypráví herec.

S nadšením o inscenaci mluví i jeho kolega Pavel Batěk (role Wagnera, Otce). Má za to, že Faust bude dynamický, svižný a že budou lidé zírat. „Sám až teď zjišťuji, jak je Faust zábavný tedy přiznávám, že celého jsem nikdy nečetl. Ale hrozně rád mám film Jana Švankmajera Lekce Faust, tam je všecko tak, jak mě to baví. A teď mě svým nadšeným přístupem baví zase režisér Honza Frič, který pořád přináší něco nového, co by mě vůbec nenapadlo,“ uvádí Batěk.

Fausta přímo na míru chystanému představení přeložil Radek Malý, který přitom vycházel z Goethova textu. Jak sám říká: „Neaktualizoval jsem, o to se postaral režisér.“ Jedná se tedy spíš o překlad adaptační. „Taková nabídka se těžko odmítá. Do tématu jsem zabředl skutečně důkladně. A ačkoli jsem se snažil nepouštět si ho příliš k tělu, coby čerstvý čtyřicátník jsem se v mnoha tématech našel. Faustova dilemata jsou sváry moderní doby se vším všudy,“ sdělil Malý.