„K účasti v tomto muzikálu mě zlákala především hudba Ondry Brzobohatého. Vždycky, když něco vyrábí, s ním chci spolupracovat, protože je pro mě zárukou poctivé, autorsky osobité a kvalitně odvedené práce. Vím, že Ondra jezdí po světě, inspiruje se nejrůznějšími muzikály, má prostě přehled. V tomto případě sáhl po vesnickém tématu, které se možná pro někoho do secesních karlínských kulis nehodí, ale já jsem jiného názoru. Myslím, že to naopak vytváří zajímavý kontrast. Slunce, seno, jahody jsou prostě další z mnoha operet, které do tohoto divadla historicky patří. Všichni jsme samozřejmě v očekávání, jak ji diváci přijmou, protože buď přijdou ti, kteří milují muziku a vadí jim téma, nebo naopak. My ale doufáme, že se oba postoje propojí. Osobně jsem z práce na tomto kusu nadšený,“ říká Martin Písařík.

Hana Holišová jako Marta
Marta Kubišová a její první dárek k jubileu. Revue Marta na Kampě má švih

Zůstáváte věrni filmovému příběhu?
Ano, musíme. Je tak svébytný, že se nedá odvyprávět jiným způsobem. To je totéž jako třeba s Homolkovými… Věřím, že spousta věcí, které jsou součástí filmu Slunce, seno, jahody, vznikla přímo na place, což mu dává punc originality. Lépe to vymyslet nejde, nehledě na to, že divák chce prostě slyšet všechny ty notoricky známé hlášky a vidět množství nejrůznějších komických situací, které dobře zná.

A jak jste přistupoval k postavě Šimona Pláničky – měl jste před očima jeho filmový předobraz, nebo jste si ho aspoň trošku udělal po svém?
Popravdě jsem z toho byl trošku nesvůj, protože je to přesně ten úděl „hlavních rolí“, které vstoupí do děje, přinesou do něj nějaký problém a lidé kolem jej řeší. V „Jahodách“ je spousta zábavných a bezvadných figur, které mají co hrát, což ovšem není případ Šimona Pláničky. Říkal jsem si, co mám v tom příběhu dělat – vždycky jenom přijdu, že chci krávě pustit repráky, aby lépe dojila, vypouštím další a další informace k tomu, aby se na jevišti něco dělo. Ale sám – kromě toho, že jsem magor, který chce dotáhnout do úspěšného konce svůj experiment – v něm nic moc nemám. Jen to, že se okolo Šimona motá Blažena, na kterou on nijak nereaguje, takže si říkám, že snad ani není chlap! Tudíž jsem se z něj během zkoušení snažil udělat „živého“ kluka, který bude v tom zábavném příběhu fungovat. Byl to pro mě vlastně obrovský úkol.

A jak jste si poradili se zmiňovanými krávami?
To bych nechtěl prozrazovat, abych diváky nepřipravil o zážitek. Každopádně můžu říct, že kdo chce vidět krávy, nebude zklamán, protože v Hudebním divadle Karlín je vždy všechno ve velkém stylu – po všech stránkách. Musím podotknout, že se při zkoušení sešel fantastický tým od režiséra Tondy Procházky, který miluje srandu a umí ji dělat, přes choreografku Ivanku Hannichovou, už zmíněného Ondru Brzobohatého, dirigenta Kryštofa Marka až po herecké kolegy. Věřím, že společně dotáhneme Slunce, seno, jahody ke tvaru, který bude zábavný pro diváky i účinkující.

TK k muzikálu Maminy (v originále Motherhood - The Musical), který bude mít českou premiéru 21. září
Mužům vstup na vlastní nebezpečí. Lucie Bílá chystá čistě ženský muzikál Maminy

V poslední době jste době hodně vidět – hrajete v crazy muzikálu Láska je láska v Divadle Lucie Bílé nebo třeba v hudení inscenaci Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách v Divadle na Fidlovačce. Jak to vlastně dáváte?
Musím říct, že těžko a že si hodně vážím jak Divadla na Fidlovačce, tak karlínského divadla, protože jsem se dostal do situace, kdy jsem zkoušel dvě věci najednou, přičemž mi obě scény ve všem vyšly maximálně vstříc. Velmi vděčný jsem i za to, že se mnou roli Šimona Pláničky alternuje Roman Tomeš, který zkoušel „Jahody“, když jsem já nemohl. Všechno je o domluvě, příprava samozřejmě vyžaduje spoustu času – texty jsem se kolikrát učil i během jízdy v autě. A to jsem pak často nevěděl, zda otevřít složku Fidlovačka nebo Karlín. Někdy je to schizofrenie, ale za všechny krásné příležitosti jsem rád.

Pro televizi natáčíte novou sérii Bedekru. Kam nás v něm zavedete?
Tentokrát do Chorvatska. Myslím, že to bude velmi zajímavé, protože spousta Čechů zná jenom chorvatské pobřeží, vnitrozemí už tolik ne. A zároveň pokračuju v projektu Po jedné stopě o putování Afrikou na motorkách. Poté, co nás minule „vypekli“ v Demokratické republice Kongo, pojedeme v červnu ještě poslední etapu – Nigérie, Kamerun, Kongo, Středoafrická republika. Chci mít Afriku zmapovanou od severu na jih.