„Mauglí vypadá krásně," sděluje nadšeně v pauze mezi zkoušením. „Bude to vizuálně bohaté představení, prostě jedna velká džungle. Obdivuju kolegy, kteří v rámci jeho přípravy chodili do zoo, aby vysledovali charaktery a pohyby zvířat, které na jevišti ztvárňují. Podařilo se jim je vystihnout skvěle, kolikrát si při pohledu na ně říkám – jsou to ještě lidi, nebo už zvířata? Úžasná práce."

Vám tvůrci svěřili roli dívky Rašmí. Oproti „zvířecím" postavám máte asi zkoušení jednodušší…

To stoprocentně. Rašmí není velká role, zároveň je ale mezi všemi těmi chlapi největší ženskou postavou. Je to prostá dívka z vesnice, ale i ona má v tom zvířecím světě svá niterná zákoutí, která se snažíme společně s tvůrci skrze sebe sama objevovat. Při zkoušení využíváme metodu poznávání vlastního těla a jeho možností, což je pro mě příjemná novinka. Rašmí bude mít v představení dva krásné výstupy – součástí jednoho z nich je například nádherná hra s paprskem světla. Je to něžná scéna, zároveň lehce erotická, Rašmí prostě nemá žádná tabu. Stejně jako je nemá samotná džungle.

Naposled jste v Kalichu pracovala se slovenským režisérem Jánem Ďurovčíkem na muzikálu Pomáda. Mauglího připravuje tandem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), který je oceňován za svůj osobitý rukopis. Čí režisérský přístup je vám bližší?

Takto jsem o tom nepřemýšlela. Jáno má vždycky o projektu, který právě připravuje, naprosto jasnou představu. Má jej do podrobnosti promyšlený a v hlavě srovnaný jako film, který chce na jevišti „postavit". Což mně vyhovovalo, protože jsem s ním byla na jedné vlně, měla jsem podobné cítění. Martin s Lukášem to ale mají tak, že kvůli jedné scéně jsou schopni s hercem hodinu diskutovat a hledat s ním odpovědi na otázky ohledně ztvárnění jeho role. V mém případě se třeba ptali – proč jde Rašmí do džungle, co tam bude dělat? Nejde tam přece jen tak něco objevovat… Začala jsem si na to konto vymýšlet, fantazírovat, jako že tam jde, aby se u vody očistila, vyslovila nějaké přáníčko, absolvovala nějaký pradávný rituál a tak podobně. Nakonec v té scéně Rašmí vyjde jenom s lampičkou a zazpívá písničku. Ale sdělení, co je pod tím vším, je důležité. Musím říct, že způsob práce SKUTRu se mi hodně líbí, vychází z nás, z našich osobností.

Hudba Ondřeje Soukupa bývá tradičně velmi nápaditá a texty Gabriely Osvaldové zase vtipné. Platí to i v případě Mauglího, vycházejícího z Kiplingovy předlohy?

Práci obou tvůrců uctívám, v Kalichu už hraju v jiném jejich muzikálu, Robinu Hoodovi. Ondřej Soukup tentokrát do hudby začlenil hlasy džungle, afroamerické rytmy, ale i country, reggae… Myslím, že díky obrovské škále žánrů si každý divák přijde na své. V textech Gábiny Osvaldové je, pravda, opět hodně satiry. Když je poslouchá děcko, tak vnímá jenom to, co je na povrchu. Dospělí si v nich najdou skryté vtípky. Coby Rašmí říkám třeba větu, která se mi líbí: „Ještě mám pohled nevinný a v klíně jenom byliny." To je přece typická Gábina Osvaldová se svými lehce provokativními narážkami! Nádhera. Krásně si hraje se slovíčky – taky například v Písni o strachu, kterou zpívá Jiří Korn alias panter Baghíra. Je o tom, že se člověk bojí strachu, což je hrozně zvláštní spojení.

O kostýmy se stará zkušená Simona Rybáková, jaký vymyslela vám?

Všichni kromě mé role mají ušité kostýmy, které v nadsázce a metafoře vycházejí z charakteru zvířat. Opice například není prvoplánově opice s typickýma ušima a dlouhým ocasem, ale coby tvor libující si ve třpytivých barevných odpadcích nosí sako a na něm nalepená víčka od piva. Já mám „jen" plátěné šaty, úplně prosté. K nim hezky rozpuštěné vlasy a uprostřed čela kamínek. V jednoduchosti je, zvlášť v tomto případě, krása.

Těšíte se zvlášť na nějakou hereckou souhru?

Samozřejmě, Mauglího hraje kromě mého přítele Romana Tomeše také Petr Kolman a Honza Cina. Právě na něj se těším, protože je hodně talentovaný. Na základní umělecké škole jsme spolu chodili do stejného dramatického kroužku. Mně bylo tehdy devět a jemu třináct, oba jsme se rozvíjeli… Říkala jsem si, že bych s ním někdy ráda hrála, což se teď po nějakých dvanácti letech vyplnilo.

Když hrajete s přítelem, je to v něčem jiné?

Určitě je. Musím podotknout, že ztvárňujeme pár skoro ve všech muzikálech – v Osmém světadílu, v Mauglím a také v Rentu, což je strašně zvláštní. Bylo totiž mým snem v tomto muzikálu účinkovat. Díky němu jsem se vlastně pro svou profesi rozhodla, moc jsem si jednou chtěla zahrát tu Mimi, která mi obrovsky ovlivnila život. A asi podvědomě jsem si Romana vybrala za svého životního partnera, protože Rogera, kterého Mimi miluje, ztvárňuje úplně excelentně. Je pro tu roli narozený.

Rent je označován za divadelní senzaci letošního léta. Jak náročná jeho příprava byla – i vzhledem k faktu, že jej hrajete v angličtině?

To byla právě jedna z nejtěžších věcí. Tvůrci po nás samozřejmě žádali precizní angličtinu, s „čengličtinou" bychom u nich neuspěli. K ruce jsme proto měli rodilou Američanku, která nás učila správně mluvit, a zároveň jsme se snažili zvládnout broadwayský styl zpívání, který se od toho našeho naprosto odlišuje.

Takže jste si střihla takový angličtinářský workshop.

No, ano. A to nejen při zkoušení Rentu, potažmo komunikaci s režisérem Stevem Josephsonem, choreografem a kolegy, protože herecký tým je mezinárodní, ale následně s některými třeba i na pivu. Nutno říct, že všichni, co se na tom muzikálu sešli, jej dělají z naprosto čisté lásky k divadlu, protože tohle se opravdu nedá dělat pro peníze. Zvlášť tento projekt, který vychází z totální bídy a ze života lidí na samém okraji společnosti.

Drogy, AIDS, to je hodně deprimující téma, i když silné. Co s vámi na jevišti dělá?

Filmovou verzi Rentu jsem viděla asi dvacetkrát, tu divadelní broadwayskou asi tak patnáctkrát – a vždycky jsem brečela. Brečela jsem i při každé zkoušce, nemůžu si pomoct, ten muzikál má pro mě až neskutečnou sílu. Na jevišti se musím krotit, protože bych jinak druhou půlku představení, kdy umře jedna z hlavních postav na AIDS, neodzpívala. Hezké je, že si všichni navzájem pomáháme. Na kohokoli se kouknu, můžu mu věřit. Bude se mi po tom projektu stýskat, protože z dvanácti exkluzivních představení v pražském Divadle Na Prádle nám jich do konce srpna zbývá uvést jen pár. Byla bych šťastná, kdyby se jej – v českém přebásnění – chopil někdo u nás. Uvidíme, takový plán se možná rýsuje.

A co dalšího se kromě Mauglího rýsuje vám?

Stále hraju v seriálu Ulice a nově jsem začala natáčet pro začínající dětskou stanici ČT :D pořad o vaření Draci v hrnci. Jedná se o týdenní magazín založený na groteskních scénkách, v němž ztvárňuji bláznivou sestru bratříčka, který rád vaří. Cítím v tom obrovské vyžití a uvolnění.

Objevila jste se také po boku Karla Rodena v úspěšném projektu HBO Terapie. A sklidila jste za svůj výkon pochvalu. Jakou zkušenost jste si z toho odnesla?

Terapii beru za svoji dosud největší zkušenost před kamerou. Točit s tak charismatickým kolegou, jakým je Karel Roden, byl obrovský zážitek. Poprvé jsem ho zahlédla na posledním kole konkurzů. Pamatuju si, jak jsem z něho byla šíleně nervózní, ale při natáčení se ke mně choval moc hezky, až otcovsky – dostala jsem od něj řadu nezapomenutelných rad. Ani jsem netušila, že ten seriál uvidí tolik lidí. Naštěstí jsem se nesetkala s žádnou negativní reakcí na svou roli, to mě těší. Terapie byla kvalitní projekt, za který jsem šťastná.