Hra je příběhem trojice outsiderů, která nečekaně najde drahý nástroj. Je tak postavena před nesnadnou otázku. Vrátit jej, nebo si jej ponechat a začít nový, lepší život? "Oba kluci - Pavel Liška i Jirka Langmajer - k Ungeltu patří," říká třetí z herců Milan Hein, který je zároveň principálem této scény.

"Pavlík u nás hrál už v roce 1998 s Alenou Vránovou ve hře Bouřlivé jaro a Jirka se uvedl nedávno ve hře Skleněný strop. Oba mám rád a uznávám je. V Houslích nás režíruje v mých očích nejlepší žijící český divadelní režisér, sedmaosmdesátiletý Ladislav Smoček. Je to pro nás velká škola i zážitek," doplňuje Hein.

Podle jakého klíče vybíráte hry, které uvádíte? Většinou jde o české premiéry, Housle u vás mají dokonce evropskou premiéru.
Dnes už to není na mně. Mám v Ungeltu znamenitého mladého vzdělaného dramaturga a režiséra Pavla Ondrucha, kterého jsem instaloval do role uměleckého šéfa. Pavel má dokonalý přehled o komorních hrách všude na světě.

Na rozdíl ode mě si je může přečíst v originále a spolu pak konzultujeme jejich zařazení na repertoár. Cestu Ungeltu nejen respektuje, ale vnitřně s ní souzní. Umělecky i lidsky si vzácně rozumíme.

Záměrně nesaháte po komerčních titulech, přesto si na nezájem publika nemůžete stěžovat. V čem je podle vás to kouzlo, které láká diváky do hlediště Ungeltu?
Určitě v intimitě. V jednom našem mottu říkáme, že jsme divadelní srdce Prahy s nejlepšími herci na dosah. Herce mají v Ungeltu diváci jak na dlani, jsou nepřetržitě v detailu.

Vaše Deštivé dny se chlubí Cenou Thálie pro Richarda Krajča a jsou na měsíce dopředu vyprodány. Inscenaci Pan Halpern a pan Johnson s Františkem Němcem a Petrem Kostkou natočila v prosinci jako výjimečnou událost Česká televize. Co s vámi dělá ona zvyšující se laťka?
Je to závazek. Stará herecká garda žel pozvolna dosluhuje a naším úkolem je přivábit do Ungeltu herecké osobnosti střední a mladší generace. Myslet na budoucnost. Naštěstí se nám to daří. Důkazem je kromě Deštivých dnů třeba i zmiňovaná inscenace Skleněný strop s Táňou Dykovou a Jirkou Langmajerem. Ta je také vyprodaná na dlouhé měsíce dopředu. Je jich ale mnohem víc.

Vedle už vzpomínaných se na jevišti Ungeltu vystřídala celá řada špičkových českých herců. Je někdo, kdo si u vás nezahrál a je vám to líto?
Moc jsem stál o Josefa Abrháma a o Jaromíra Hanzlíka. Chvíli sice váhali, ale nakonec se rozhodli, že už divadlo hrát nechtějí.

Divadlo Ungelt jste založil před více než čtyřiadvaceti lety - dvorním rádcem vám byl herec Miloš Kopecký. Jak to vlastně tenkrát bylo?
Měl jsem dva rádce. Miloše Kopeckého, se kterým jsem se sblížil při natáčení televizního triptychu Co za to stálo…, a Otu Ornesta, někdejšího dlouholetého ředitele Městských divadel pražských. S oběma jsem pečlivě konzultoval své představy o divadle a oba mi vydatně pomohli. Bohužel krátce po otevření Ungeltu odešli.

Dal vám Miloš Kopecký nějakou konkrétní radu, kterou máte pořád na mysli?
Miloš Kopecký mi dal spoustu rad bezděčně. On je neuděloval. Třeba mi pomohl, když mi poradil, abych věci, které mě zraňují, na sebe říkal sám. Tím prý vyrazím nepřátelům z ruky zbraň. Od té doby klidně vtipkuji na téma své homosexuality a svého židovství.

Po premiéře Houslí se vrhnete do příprav oslav čtvrtstoletí vaší scény. Na co se můžeme těšit?
Píšu knihu o čtvrtstoletí, které jsem s Ungeltem prožil, Honza Malíř fotografuje pro připravovaný Kalendář portréty dvanácti osobností, které psaly nejvýrazněji historii našeho divadla a Česká televize o nás natáčí dokument. Takže toho bude hodně a na všechno se těším.

Kromě toho, že jste herec a ředitel, ještě moderujete pravidelný rozhlasový pořad. Čím z toho jste nejradši?
Především jsem principál. Ungelt je moje divadlo a moje vizitka. Hraji jen příležitostně a rozhlasový pořad, natáčený v Ungeltu pro Český rozhlas, moderuji jednou měsíčně. Zvu si do něj zajímavé osobnosti, v lednu to bude manželský pár Zlata Adamovská a Petr Štěpánek. Obojí mě baví díky šanci na živý kontakt s diváky. Diváci jsou pro mě nejdůležitější.