Šlo o to, buď napsat kabaret, nebo umýt Jungmannův pomník, vzpomínal Miloslav Šimek na sázku, jež stála za vznikem jeho prvního představení. Během tenisového mače na dejvické Hanspaulce se nechal vyhecovat svým spoluhráčem Petrem Zunou, pozdějším rektorem ČVUT a otcem televizního moderátora Pavla Zuny.

Pokud by se vystudovanému kantorovi Šimkovi, jenž si už dlouho myslel na hraní amatérského divadla po vzoru oblíbeného Semaforu, nepovedlo do měsíce shromáždit herecký soubor, měl za trest drhnout sochu obrozence na Jungmannově náměstí.

Řada náhod

Dobrá věc se naštěstí podařila. Výsledkem bylo pásmo zábavných scének a písniček s názvem Polotrapno, které mělo premiéru 3. listopadu 1960 pod hlavičkou divadelního souboru MLOK (Mladí okolo kultury). „Petra Zuny, který hrál v Semaforu v Aškenazyho Ukradeném měsíci, jsem se zeptal, jestli by šel do toho se mnou. Zároveň jsem se seznámil s Vladimírem Bystrovem, novinářem, a s tím jsem kabaret Polotrapno napsal. Vlastně jsme dali do jedné hry nějaké moje scénky a jeho scénky a já s Petrem jsme z toho potom vytvářeli jednoduché dialogy a skeče.“

Filmový publicista Vladimír Bystrov, syn ruského emigranta usazeného v Praze, pocházel z téhož místa se značným géniem loci jako kamarádi Petr a Slávek byl to také Hanspaulák. Náhoda tedy svedla tři poměrně odlišné osobnosti ke společnému dílu, které na sebe nakonec nabalilo ještě více zajímavých jmen. Tak například: dochovaný plakát k Polotrapnu napsal a šířil Petr Uhl, Zunův spolužák „čévéúťák“. Pásmo bylo rovněž třeba opatřit živou hudbou, a tak se na scéně objevila další výrazná postava. „Slávek Šimek jednoho dne přivedl skauta a později výtvarníka Vladimíra Pechara coby kapelníka a trumpetistu a s ním se záhy na zkouškách objevil jistý Jiří Grossmann,“ vzpomínal Bystrov na osudové setkání dvou budoucích veličin tuzemského humoru.

K těmto skromným začátkům se v listopadu 1969, dva roky před svou předčasnou smrtí, vrátil i sám Grossmann. V rozhovoru pro časopis Signál vyprávěl: „Ta kapela se jmenovala Dixie Party a já jsem hrál na trombon. Tenkrát přišel náš kapelník Pechar a říkal, že existuje nějakej studentskej soubor, že tam můžeme hrát a dávají 30 Kčs za vystoupení. To byla pro nás strašlivá suma. Hráli jsme představení, které Slávek napsal s panem Bystrovem nyní význačným filmovým kritikem. Po tomto představení jsme se sešli někde na pivu a řekli si, že bychom měli napsat něco spolu.“

Pro Polotrapno našli autoři sál ve Spálené ulici, v němž za první republiky sídlil bar Olympic a který teď patřil Státní pojišťovně. „Pojišťováci tady hrávali pingpong, konali schůze a ve středu nám mohli sál pronajímat,“ líčil Šimek. „Já jsem tedy pod pedagogickou fakultou přes Svaz mládeže založil divadelní soubor, jinak to tehdy prostě nešlo. Abychom nalákali diváky, inzerovali jsme, že po představení se bude tančit. A opravdu, po programu se odklidily stoly a tančilo se. Proto jsme naše první divadlo nazvali Divadelní klub Olympik.“

Mlok v Olympiku

Samozřejmě, že klub Olympik (ať už s K, nebo C) ve stejnojmenném paláci je tentýž, který dal jméno naší nejznámější kapele. Dnes v těchto místech působí divadlo Ypsilon. Historie sálu ve skutečnosti začala ještě chvíli před MLOKem to když zde absolventi techniky začali pořádat taneční večery. Jeden z nich, Karel Zeithammer, měl totiž strýčka, jenž byl vysokým úředníkem v obchodní bance. A ten zase znal člověka, který v klubu ve Spálené dělal správce. Strojaři se časem rozhodli, že tu založí kabaret. Hledali, kdo by jim s programem pomohl a narazili na soubor kolem Šimka a Zuny.

Tyto detaily si už skoro nikdo nepamatuje, v knihách se opakují nepřesné údaje. Polotrapno se hrálo jen asi pětkrát. Přesto tomuto malému představení nelze upřít, že tvořilo dějiny české komiky.

Více v knize Neučesané vzpomínky Vl. Bystrova (Galén 2017)