Někdy holt máš chuť na tu horu vylézt, říká Miroslav Hanuš o nové hře

Proč tolik úkolů?
Je to asi poslední kapka na mé cestě nedramatizovatelných dramatizací. Začal jsem ji inscenací Pan Kaplan má stále třídu rád v Divadle ABC. Je to věc, o které překladatelé otevřeně říkali, že se nedá převézt na jeviště. Mně se na této knize líbilo téma a humor, protože jako herec jsem k dramatizacím dospěl z frustrace, z nedostatku dobrých komediálních textů. Pak jsem přistoupil k Fulghumovi, konkrétně k jeho hře Drž mě pevně, miluj mě zlehka. No a postupně jsem dospěl až ke knize či příručce Proč muži… Na začátku jsem si sám říkal, že to nepůjde. Ona je to opravdu příručka. Nemá ani postavy, ani příběh, ani situace, nic. Ale někdy holt máš chuť na tu horu vylézt. Zkusil jsem to a nějak to vyšlo.

Ostrava je město rozporů a múzy, říká herec a čerstvý spisovatel Albert Čuba

Vaše inscenace je hudební revue, v níž je vše možné. Estrogen s Testosteronem tančí a zpívají, psycholog čeká na konzultaci u sebe sama, pravěký muž vyznává lásku své pravěké ženě a Homér se mění v Houmra… Není to zvláštní? Vstupovat podruhé do stejné řeky, zvlášť když se vaše původní inscenace v Divadle ABC dočkala velkých ohlasů?
Trochu ano…. Ta inscenace by se možná v ABC hrála dodnes, pokud by ovšem nepřišel covid, který způsobil naprostou kalamitu. Začali tam zkoušet mnoho nových her a tahle se jim už do dramaturgického plánu nevešla. Diváci o ni ale stále projevovali zájem, takže když mě v souvislosti s ní oslovilo Divadlo na Fidlovačce, dlouho jsem neváhal. Aby bylo jasno - nedělám remake sám sebe, ale při druhém nastudování téhož kusu jsem z toho prvního vycházel. Některé věci jsem vypustil, některé připsal, vyměnil jsem písničky, vzal půlku původního obsazení, půlka je nová… Takže rozhodně nejde o stejnou inscenaci, i když se odehrává ve stejných kulisách.

A jak jste si poradil s hudbou?
Kdo mě zná, tak ví, že ve svých přestaveních inklinuju k používání hudby. Vyhýbám se ovšem tomu, abych nezabředl do muzikálu, s tím nechci mít nic společného. Všechny ty hitmuzikály pro Hanku Zagorovou, Václava Neckáře nebo Helenu Vondráčkovou… To fakt ne. Do svých věcí si vybíráním písničky, které mě baví, většinou jsou to ty ze sedmdesátých, osmdesátých i devadesátých let… Hlavně mi musí tématicky ladit do příběhu. Texty jsem si je opatřil sám. Mám rád ironii a absurditu, takže kolikrát neodpovídají melodii, ale ve finále snad půjdou.

Jaké je režírovat sám sebe?
Dělám to jenom proto, že mám tvar představení vymyšlený. Hrát si troufám i proto, že už mám svou roli zmapovanou a otestovanou na jiném herci. Trošku nepříjemné je to možná pro kolegy, protože když s nimi sedím na jevišti a hraju a najednou se na ně otočím a dávám jim režijní připomínky, tak nevědí, jestli ještě hraju, nebo už režíruju. Vlastně si to docela užívám, ale neplánuju, že bych to dělal častěji.

Písničky Hanky Zagorové definovaly moje dětství, říká Roman Tomeš

A nakolik se do inscenace promítly vaše osobní vztahy? Mimochodem je třeba říci, že choreografii k ní dělala vaše žena, jíž coby vyučující pohyb na DAMU prošly rukama generace herců….
Se svojí ženou jsem třicet let, čili kdo to zná, tak ví, že partnerské soužití probíhá v různých etapách. Mnohé ze situací, o kterých hrajeme, jsem zažil, některé vyprávím jako historky, jiné jsem vyloženě vepsal. Se ženou jsme ukázkou toho, jak jsme každý jiný. Ona je rychlá, temperamentní, já jsem trošku přemýšlivější. Vlastně bych spíš řekl, že naše tempo je jiné. Vždycky když jdeme na procházku, dostaví se náš věčný problém, protože já jdu a všechno sleduju, zatímco Jana podle mého soudu běží. A já podle toho jejího stojím. A přitom jdu!

A taky – jak je to v názvu hry – žena neumí číst v mapách. Jsme například v nějakém cizím městě, vejdeme do obchodu, pak z něj vyjdeme, ale nepokračujeme směrem, kterým jsme chtěli jít. Ona jde zase zpátky, protože levo a pravo se jí mezitím nějak otočilo. A toho si nevšimne. Ale to není nic proti ní, potažmo proti ženám obecně, protože v naší inscenaci jim spíš nadržuju. V mnoha ohledech jsou ženy lepší než muži - rozeznávají mnohem víc barev a tónů, jsou citlivé na dotek, jsou prostě nastavené na něco jiného. A to je přece v pořádku. Dokáže si někdo představit, že bychom byli – tedy muž a žena – ve všem stejní? Myslím, že by to bylo strašné.