Kdy jste se poprvé s příběhem Lisy Doolittlové seznámila? A díky komu? Znáte jej třeba už od dětství?
S Lízou jsem se poprvé seznámila u přijímaček na konzervatoř. Měla jsem připravený monolog ze hry Pygmalion, podle které je muzikál My Fair Lady napsaný.
Jaký vztah k té dívce máte? Závidíte jí trochu, či jí to štěstí spíš přejete?
Lízino štěstí spočívá v tom, že se zamilovala. Otázkou však je, jak dlouho by takto komplikovaný vztah vydržel… (smích)
A co si tedy vy sama myslíte – jak dlouho asi?
Já sama jsem velký optimista – takže snad na věky (smích). Víte, moc bych si přála, aby život byl právě takový.
Řekněte, jak se vám s postavou Lisy Doolitlové, obyčejné „holky“, z níž se během pár týdnů stane dáma, dýchá? Užíváte si tu její „zázračnou“ proměnu? A dá se říci, že je to sen každé dívky – zažít takový příběh?
Mám moc ráda pohádky – a tu o Popelce určitě nejvíc. Dost dlouho jsem si myslela, že život je pohádkou, ve které všechno dobře dopadne. Dnes už vím, že tomu tak není, možná právě proto mě příběhy Popelek, těch pohádkových i moderních, stále dojímají.
Skoro bych řekl, že slavný hollywoodský film Pretty Woman je „opsaný“ z My Fair Lady. Co myslíte? Souhlasíte se mnou?
Na film Pretty Woman se vždy s chutí podívám. Baví mě, je plný humoru a romantiky… V dnešním hektickém světě je každé takové pozastavení opravdu moc příjemné.
Prozraďte prosím, kterou scénu si v ústeckém nastudování muzikálu My Fair Lady nejvíce užíváte? A je v této inscenaci, alespoň podle vás, místo také na humor?
Samozřejmě! Celá první půle muzikálu My Fair Lady je humorem doslova prošpikovaná. Například první Lízin pokus být velkou dámou ztroskotá na tom, že přestože skvěle ovládá jak co říct, už neovládá to, co je vhodné říct. Takže způsobí nejedno společenské faux pas. Tuhle scénu si velmi užívám.
Po kolikáté stojíte na jevišti s hercem Radkem Zimou, který hraje a zpívá v ústecké My Fair Lady Higginse? A znáte se vůbec vy dva – jako Ústečané?
S Radkem jsem se poprvé setkala na první zkoušce. Takže se dva Ústečáci poprvé setkali v Praze. Ale teď mám pocit, že už jsme spolu chodili i do školky. Šest týdnů dennodenně spolu. Ráno v osm hodin odjíždíme spolu z Prahy a spolu se vracíme kolem sedmnácté hodiny.
Ta inscenace je pro herce/zpěváky velmi těžká, že? V čem? A v čem je pro vás její kouzlo?
Druhá půle poněkud zvážní, a stává se tak trochu psychologickým dramatem. To napětí, které je mezi Lízou a Higginsem, mě moc baví.
Je tento muzikál v něčem podobný nějaké inscenaci, v níž v Semaforu hrajete? Třeba v náročnosti, půvabu, kostýmech…
Ústecký muzikál My Fair Lady má nádherné kostýmy Josefa Jelínka. Je velká radost v nich vystupovat v ústeckém divadle, zpívat a hrát.
Režisér Gustav Skala je operetní specialista. Je zajímavé s ním spolupracovat? V čem je to příjemné , a v čem naopak dost těžké?
Spolupráce s Gustavem pro mě určitě zajímavá byla. Obzvlášť činoherním výstupům dal velkou hloubku, nechodí po povrchu a to mám ráda. Pěkně do morku…
zoom_in
My Fair Lady? Prostě zábava
Americkému muzikálu ani půlstoletí neubralo na švihu, atraktivnosti. A ty slavné melodie, které v něm v Ústí zní! Sázka na jistotu. Tak lze bez rozpaků označit muzikál My Fair Lady z roku 1956, který si jako poslední premiéru sezony zvolilo ústecké Severočeské divadlo opery a baletu.
O úspěchu svědčí i dlouho trvající potlesk vestoje, jímž páteční premiéra vrcholila.
Herci v čele s hosty Jolanou Smyčkovou (Elisa Doolittlová, chudá květinářka s hubou nevymáchanou) a Radkem Zimou (profesor fonetiky, který má naučit dívku spisovné mluvě i vybranému chování) se vraceli děkovat na jeviště mnohokrát…
Jako muzikálem My Fair Lady zatím „nepolíbený“ divák jsem si užíval. Už úvodní scéna, kdy květinářka „vnucuje“ kolemjdoucím květiny a svou řeč „žvýká“ (má hrozný dialekt chudiny z Londýna viktoriánské Anglie) musel být velký boj právě pro Jolanu Smyčkovou. Tato ústecká rodačka, hrající dnes v Semaforu, přitom o roli Elisy velmi stála. Není divu – zvládla ji a předvedla na jevišti koncert. Tedy včetně písní.
My Fair Lady je zprvu situační komedie s místy dost drsným humorem květinářky i profesora. A později je milostné drama. Elisa si jde za svým – za láskou – již v krásných šatech, s vybranou mluvou – o niž přichází, jen když je rozrušena – a s půvabem sobě vlastním.
„Teď, když jste ze mě udělal dámu, už nemůžu prodávat nic jiného než sebe,“ říká ke konci zklamaná a plná deziluze. Asi nelze nemilovat Higginse po té drezuře, po takové proměně. Vždyť se změní v to nejpůvabnější, „co“ na velvyslancův ples přijde. Ale sám profesor, drsný suchar a morous, ji přehlíží… Chlap.
Chválit jen hlavní protagonisty by ale byla chyba. Orchestr divadla pod taktovkou české dirigentské legendy Arnošta Moulíka ukázal to nejlepší, co umí. Nepřeřvával sólisty, sloužil písním i ději, měl skvělou dynamiku. Dost mě bavila i výborná Věra Páchová v roli Higginsovy majordomové či Petr Matuszek (plukovník Pickering). A Tomáš Ondřich jako popelář Doolittle, otec Elisy? Písně Já se dnes odpoledne žením či Kapička štěstí, které skvěle zpívali kdysi Matuška s Filipovským, byly jeho velkými rozšafnými sóly.
Kostýmy Jana Jelínka si pochvalovala Jolana Smyčková už před premiérou, ačkoli se v muzikálu musí převlékat často. Věděla ale, že jí sluší. Výkon režiséra a choreografa Gustava Skály ale vzbudil nejprve pochyby.
„Nebylo by lepší dělat v Ústí My Fair Lady méně tradičně?“ ptal jsem se s Josefem Vejlupkem, návštěvníkem.
„Přiznám se, že jsem původně čekal trochu modernější režijní pojetí. Ale během představení jsem si uvědomil, že to u takové klasiky, jako je My Fair Lady, asi ani není možné,“ řekl poté Josef Vejlupek. „Užili jsme si s manželkou výkony obou hlavních protagonistů i dalších sólistů, ale také třeba choreografii,“ odcházel spokojen.
„Teď si to všichni užijeme,“ s nadšením sobě vlastním „nařídil“ prý kolegům Radek „Higgins“ Zima před začátkem inscenace. Prozradil to po představení ředitel divadla Tomáš Šimerda. A bylo vidět, že si to herci opravdu užívali. A konečně – my s nimi.
