Budovou se nese neutichající zvuk sbíječek, svářeček a brusek společně s všudypřítomnými zrnky prachu a pachem řezaného železa. Ze zdí trčí barevné trubky a holé dráty. Prostory jsou tmavé, osvětlení zajišťují jen pracovní lampy. Schodiště včetně zábradlí jsou pokryta kartony. Co chvíli projede chodbou dělník tlačící vozík se sutí.

Nekonečná práce 

„Tady je ředitelna,“ ukazuje ředitel Národního divadla Jan Burian na prázdnou místnost bez dveří, z níž je vidět na sousedící budovu Národního muzea. V ředitelně zatím místo stolů a židlí stojí jen kolečko s odpadem. Ve vedlejší místnosti zametá jeden z mnoha dělníků nánosy prachu. „Je to nekonečná práce, z rozbouraných zdí se pořád práší,“ říká.

Právě úprava zdí byla jedním z hlavních dosavadních úkonů. „Teď bouráme příčku,“ vysvětluje jeden ze tří zedníků stojících na zděných kvádrech v suterénu. I ve vedlejší místnosti jsou patrné známky bouracích prací, pro vstup slouží díra ve zdi, zatímco vstupní dveře zůstaly zavřené na svém místě. „Zde byly uloženy olejové nádrže pro vytápění divadla. Ty už ale nejsou potřeba, a tak jsme se rozhodli tady vybudovat zkušebnu,“ popisuje plány ředitel, „na celé rekonstrukci je to jedna z nejzvláštnějších věcí,“ dodává.

Nejdřív hrubá práce, restaurování až nakonec

Bourání se nevyhnul ani prostor jeviště. Orchestřiště, tedy místo mezi jevištěm a hledištěm, kde sedívali hudebníci z orchestru, proměnil bagr v obrovskou díru, v níž se dělníci na pohled téměř ztrácí.

Ze stropu uprostřed hlediště bez sedaček visí těsně nad zemí honosný lustr. „Restaurátorské práce na lustru budou zahájeny až po dokončení demolice hlediště, nakonec bude totiž muset být zrestaurován na místě,“ vysvětluje stavbyvedoucí Jan Křístek. Původně měl být lustr z opery odvezen a opraven mimo staveniště. „Má ale tři a půl metru na šířku a zásadním problémem bylo vymyslet, jak ho dostat ven aniž bychom ho museli rozřezat a aby s takovou variantou zároveň souhlasila i památková péče. Nakonec jsme dospěli k názoru, že bude lepší zvládnout všechnu práci na lustru přímo v divadle,“ objasňuje Křístek.

Sedačky opatřené moderní technologií 

Jeviště ani hlediště ničím nepřipomínají místo, ve kterém budou zanedlouho opět vystupovat špičky českého divadla. Na jevišti se válí hromady nepoužitelného materiálu a mezi nimi kličkují dělníci s naplněnými kolečky. U stropu na plošině další z pracovníků brousí traverzy a kolem létají jiskry. V růžových ložích chybí židle, hlediště je v přízemí zbaveno sedaček, v patrech některé ještě zůstaly. Zlatý balkon a lože jsou obaleny igelitem, jako by patřily do opuštěné budovy. „Balkon je jedna z mála částí opery, která se vyhne rekonstrukci. Ten zanecháme původní. Stejně tak některé části kotelny a strojovny, které je potřeba po celou dobu oprav zachovat funkční, protože slouží i Národnímu muzeu,“ podotýká Křístek.

Vymontované sedačky nahradí nové, opatřené moderní technologií. „Návštěvníci si na dotykových displejích před sebou budou moci zvolit titulky. Tato technologie se v některých dalších divadlech osvědčila, proto jsme se ji rozhodli použít i zde,“ vysvětluje stavbyvedoucí.

Igelity pokrývají i prostor u hlavního vstupu do budovy. Kartony a červené koberce chrání schodiště před zničením. Pracovníci ošetřují stěny před restaurováním. „Sundávám jeden nátěr,“ ukazuje restauratérka s modrými vlasy, která pracuje na rohové stěně foyer. „Nátěru je na stěnách různé množství. Tady jsou tři, na vedlejší stěně jsou dva a na soklech naproti je jich dokonce sedm,“ pokračuje. Kompletní restaurování stěn a dalších prvků přijde na řadu ale až nakonec, tedy za rok a půl.

I s novými prvky se musí mít opera podobu z 1887

Ve foyer o patro výš zůstala jen velká zrcadla na zakulacených zdech, jeho podlahu pokrývá několikacentimetrová vrstva prachu. Z předsálí pak stačí ujít pár kroků na balkon. Mezi vytrhanými sedačkami balkonu se dá sledovat zdevastované hlediště, oranžové hemžící se vesty dělníků na jevišti a několik pracovníků dole v tmavé hloubce orchestřiště, kteří si na svoji práci svítí průmyslovým světlem.

I když divadlo prochází kompletní rekonstrukcí a mnohé prvky budou nahrazeny novými, hlavním požadavkem památkové péče je, aby se budova opery co nejvíce podobala původnímu provedení. „Památkáři sem chodí každý týden a společně úpravy procházíme krok po kroku,“ poznamenává Křístek.

Začít hrát by se mělo ve Státní opeře na začátku sezony 19/20, tedy v září 2019. „Předávání budovy by mělo proběhnout v červnu 2019, preventivně ale počítáme se zdržením,“ zakončuje ředitel Národního divadla Jan Burian.