Pamatuji si tu situaci, jako by se odehrála včera. Horácké divadlo, první čtená zkouška pohádky. Na zakouřené zkušebně seděli mezi obsazenými herci i dva noví členové souboru, právě přibyvší absolventi JAMU. Dychtiví a otevření. Po dvou hodinách čtení jejich nadšení ovšem lehce opadalo. Pravda, představovali si lepší začátek kariéry, než roli v „projektu“ Pohádka z kufru.

A pak se místní bard procítěně začetl do své role. Jeden z mladých kolegů se ke mně naklonil a zašeptal. „Kdo to je?“ Odvětila jsem po pravdě: „První herec souboru!“ Mladý kolega: „A jak je tady dlouho?“ „Třicet let,“ říkám. Kolega zbledl a já v jeho očích spatřila nefalšovanou hrůzu i předpověď temného osudu. Třicet let v Jihlavě! Třicet let na oblasti! Třicet let hraní podobných pohádek!

První a poslední angažmá nebo splněný sen?

Důvody, proč se herec po škole rozhodne odejít na oblast, mohou být různé. Někdy sehraje roli i náhoda. Pětapadesátiletá Ivana Plíhalová hraje v Olomouci celý život. „Samozřejmě že jsem netušila, že už se z Olomouce nehnu. Šlo opravdu o moje první angažmá. A zřejmě i poslední. Jsem tu už sedmatřicátou sezonu.“

Dvaatřicetiletého absolventa Katedry alternativního divadla DAMU Richarda Vokůrku vedly k odchodu do Horáckého divadla v Jihlavě pragmatické důvody, po škole působil rok na volné noze. „Problém byl v tom, že jsem si nikdy nemohl být ničím jistý a nemohl se soustředit jenom na hraní. Musel jsem se pořád někde ucházet o práci, sledovat konkurzy, projekty a zkrátka mi nebyl příjemný pocit, že je třeba se neustále někomu připomínat. Navíc lidí, kteří se prohlašují za herce, je v Praze jako dříví v lese. Takže když přišla možnost zkusit konkurz do stálého souboru, šel jsem do toho. Teď se můžu soustředit jenom na herectví, protože se stalo opravdu mojí profesí.“

Zato devětatřicetiletý Jan Sklenář si své angažmá v Hradci Králové zvolil cíleně: „V roce 2001, kdy jsem opouštěl JAMU, existovaly totálně provinční scény, kde se čas zastavil někdy v sedmdesátých letech, i divadla, která působila jako z daleké budoucnosti. Takovým pro mě bylo Zemanovo-Morávkovské Klicperovo divadlo – dechberoucí podívaná, fantastické herecké výkony, souhra – a já jsem po zhlédnutí Hamleta zatoužil být součástí. Režisérskými špičkami v té době byli zesnulý P. Lébl, J. A. Pitínský a právě V. Morávek. Myslím, že souhrou jakýchsi náhod se ten můj klicperovský sen splnil.“

Chceš hrát? Jdi na oblast!

Jen si to představte – několik let studujete, hrajete v experimentálních kusech, navštěvujete zajímavá představení. Střih – ocitnete se v malém městě, občas zkoušíte s režiséry, kteří mají do první ligy hodně daleko. Není pak srážka s realitou příliš bolestivá? Richard Vokůrka mi oponuje: „Během studia jsem se věnoval širokému spektru divadelních aktivit – činohře, pohybovému i muzikálovému divadlu, loutkoherectví… A to vše se na oblasti dělá, protože oblastní divadla se snaží pokrýt vkus všech diváků. Od velkých dramatických činoher, přes situační komedie, muzikály, pohádky a improvizace, až po alternativní divadlo.“

Přiznává ovšem, že drobné problémy nastávají, občas je těžké, že někteří kolegové jsou navyklí zkoušet úplně jinak. „Chtějí mít na první čtené zkoušce pevný text, snaží se věci fixovat na aranžovacích zkouškách… Nemám nic proti tomu, ale je mi líto, když cokoli jiného bývá vnímáno jako podezřelé hazardování s reputací divadla. Nejvíc mi chybí dobré autorské divadlo, během kterého se všichni semknou a výsledkem je intenzivní týmový zážitek,“ dodává.

Dnešní oblastní herci už sice nejsou odtrženi od televizních a filmových nabídek, přesto se jim sláva často vyhýbá. Což připouští i Ivana Plíhalová: „V Olomouci není televize ani dabing, zato se můžete věnovat jen a pouze divadlu. Pokud chcete hrát a netoužíte být mediálně známý, je pro vás oblast výborná. Uvědomila jsem si to, když zemřela moje oblíbená herečka Stella Zázvorková. Za celý svůj život odehrála sedmdesát divadelních rolí. A vidíte, já jich mám na kontě trojnásobek. Tedy – chceš hrát? Jdi na oblast! Nikdy jsem toho nelitovala.“

Teplá deka uzavřeného světa

Na otázku, zda toužil jít do Prahy, reaguje Jan Sklenář stručně: „V Klicperáku jsem zůstal i proto, že i přes některé propady mě naše divadlo stále nabízí strhující úkoly, inscenátory a prostor se rozvíjet. Mám ale rád hostování v jiných projektech, žánrově, profesně i stylově odlišných.“ Co je ale pro oblastního herce nejtěžší? „Bohužel, téměř nemáme možnost změnit prostředí. Jsme izolováni od zbytku divadelního, vlastně i normálního světa. S kolegy se profesně i lidsky známe nazpaměť, málokdo z nich mě dokáže něčím překvapit, málokdo je pro mě stále inspirativní. Žijeme zkrátka v malém uzavřeném světě a těžko si udržujeme přehled o tom, jak se dělá divadlo jinde,“ říká Richard Vokůrka.