Pamatuji si tu situaci, jako by se odehrála včera. Horácké divadlo, první čtená zkouška pohádky. Na zakouřené zkušebně seděli mezi obsazenými herci i dva noví členové souboru, právě přibyvší absolventi JAMU. Dychtiví a otevření. Po dvou hodinách čtení jejich nadšení ovšem lehce opadalo. Pravda, představovali si lepší začátek kariéry, než roli v „projektu“ Pohádka z kufru.
A pak se místní bard procítěně začetl do své role. Jeden z mladých kolegů se ke mně naklonil a zašeptal. „Kdo to je?“ Odvětila jsem po pravdě: „První herec souboru!“ Mladý kolega: „A jak je tady dlouho?“ „Třicet let,“ říkám. Kolega zbledl a já v jeho očích spatřila nefalšovanou hrůzu i předpověď temného osudu. Třicet let v Jihlavě! Třicet let na oblasti! Třicet let hraní podobných pohádek!
První a poslední angažmá nebo splněný sen?
Důvody, proč se herec po škole rozhodne odejít na oblast, mohou být různé. Někdy sehraje roli i náhoda. Pětapadesátiletá Ivana Plíhalová hraje v Olomouci celý život. „Samozřejmě že jsem netušila, že už se z Olomouce nehnu. Šlo opravdu o moje první angažmá. A zřejmě i poslední. Jsem tu už sedmatřicátou sezonu.“
Dvaatřicetiletého absolventa Katedry alternativního divadla DAMU Richarda Vokůrku vedly k odchodu do Horáckého divadla v Jihlavě pragmatické důvody, po škole působil rok na volné noze. „Problém byl v tom, že jsem si nikdy nemohl být ničím jistý a nemohl se soustředit jenom na hraní. Musel jsem se pořád někde ucházet o práci, sledovat konkurzy, projekty a zkrátka mi nebyl příjemný pocit, že je třeba se neustále někomu připomínat. Navíc lidí, kteří se prohlašují za herce, je v Praze jako dříví v lese. Takže když přišla možnost zkusit konkurz do stálého souboru, šel jsem do toho. Teď se můžu soustředit jenom na herectví, protože se stalo opravdu mojí profesí.“
Zato devětatřicetiletý Jan Sklenář si své angažmá v Hradci Králové zvolil cíleně: „V roce 2001, kdy jsem opouštěl JAMU, existovaly totálně provinční scény, kde se čas zastavil někdy v sedmdesátých letech, i divadla, která působila jako z daleké budoucnosti. Takovým pro mě bylo Zemanovo-Morávkovské Klicperovo divadlo – dechberoucí podívaná, fantastické herecké výkony, souhra – a já jsem po zhlédnutí Hamleta zatoužil být součástí. Režisérskými špičkami v té době byli zesnulý P. Lébl, J. A. Pitínský a právě V. Morávek. Myslím, že souhrou jakýchsi náhod se ten můj klicperovský sen splnil.“
Chceš hrát? Jdi na oblast!
Jen si to představte – několik let studujete, hrajete v experimentálních kusech, navštěvujete zajímavá představení. Střih – ocitnete se v malém městě, občas zkoušíte s režiséry, kteří mají do první ligy hodně daleko. Není pak srážka s realitou příliš bolestivá? Richard Vokůrka mi oponuje: „Během studia jsem se věnoval širokému spektru divadelních aktivit – činohře, pohybovému i muzikálovému divadlu, loutkoherectví… A to vše se na oblasti dělá, protože oblastní divadla se snaží pokrýt vkus všech diváků. Od velkých dramatických činoher, přes situační komedie, muzikály, pohádky a improvizace, až po alternativní divadlo.“
Přiznává ovšem, že drobné problémy nastávají, občas je těžké, že někteří kolegové jsou navyklí zkoušet úplně jinak. „Chtějí mít na první čtené zkoušce pevný text, snaží se věci fixovat na aranžovacích zkouškách… Nemám nic proti tomu, ale je mi líto, když cokoli jiného bývá vnímáno jako podezřelé hazardování s reputací divadla. Nejvíc mi chybí dobré autorské divadlo, během kterého se všichni semknou a výsledkem je intenzivní týmový zážitek,“ dodává.
Dnešní oblastní herci už sice nejsou odtrženi od televizních a filmových nabídek, přesto se jim sláva často vyhýbá. Což připouští i Ivana Plíhalová: „V Olomouci není televize ani dabing, zato se můžete věnovat jen a pouze divadlu. Pokud chcete hrát a netoužíte být mediálně známý, je pro vás oblast výborná. Uvědomila jsem si to, když zemřela moje oblíbená herečka Stella Zázvorková. Za celý svůj život odehrála sedmdesát divadelních rolí. A vidíte, já jich mám na kontě trojnásobek. Tedy – chceš hrát? Jdi na oblast! Nikdy jsem toho nelitovala.“
Teplá deka uzavřeného světa
Na otázku, zda toužil jít do Prahy, reaguje Jan Sklenář stručně: „V Klicperáku jsem zůstal i proto, že i přes některé propady mě naše divadlo stále nabízí strhující úkoly, inscenátory a prostor se rozvíjet. Mám ale rád hostování v jiných projektech, žánrově, profesně i stylově odlišných.“ Co je ale pro oblastního herce nejtěžší? „Bohužel, téměř nemáme možnost změnit prostředí. Jsme izolováni od zbytku divadelního, vlastně i normálního světa. S kolegy se profesně i lidsky známe nazpaměť, málokdo z nich mě dokáže něčím překvapit, málokdo je pro mě stále inspirativní. Žijeme zkrátka v malém uzavřeném světě a těžko si udržujeme přehled o tom, jak se dělá divadlo jinde,“ říká Richard Vokůrka.
Třicetiletý herec Jiří Suchý z Tábora přiznává, že nejtěžší je znovu nacházet entuziasmus a energii, rozbíjet stereotyp svého stylu zkoušení a hraní. Někdy může na oblasti mladému herci hrozit ukolébání se jistotou. „Utkáte si teplou deku ze svých manýr a vyzkoušených postupů a zachumláte se do ní až po bradu. Kvůli předplatitelským skupinám a nárokům zřizovatele na návštěvnost se škála žánrů a experimentů v oblastním divadle přirozeně zužuje. Tím se pak může stát, že se mladý herec přestane rozvíjet.”
Místo člověka v teatrálním kosmu
Všichni si uvědomují, jak těžké může být, když chce člověk být součástí mašinérie pražského divadelního trhu a nemůže toho docílit. Praha je lákavý pracovní trh. „Hůř nesu mistrování leckterých kolegů, že jsou v Praze, nebo alespoň v něčem pražském hrají. Většinou to je dost trapné, prázdné a blbé, cítím z nich obrovský stres, že to, na čem buď velmi pracovali, nebo o tom snili, anebo se k tomu jen tak připletli, mohou lusknutím prstů ztratit. Závislost na jistotě nějaké smečky je mi cizí. Inspirativní oblastní migranty, náplavy mám v Praze rád, “ usmívá se Jan Sklenář.
Ivana Plíhalová dostala kdysi nabídku do Mahenovy činohry v Brně. Odmítla ji, bylo jí v Olomouci dobře, věděla, že odejít nechce, že vlastně nemá důvod měnit. „Člověk by si měl uvědomit, kde je jeho místo. Já do Prahy nikdy nechtěla, vnímala jsem ji jako džungli, jíž jsem se vlastně bála. Ani industriální Ostrava mě příliš nelákala. Vlastně jsem nikdy neměla vyšší ambice. Pokud je ale máte, a nepovede se vám je naplnit, je to blbé. Jsem ráda tam, kde jsem.”
Herec může být šťastný v Olomouci i Budějovicích
Bolavým problémem je, že většina oblastních divadel není pod drobnohledem divadelní kritiky. Recenzenti se totiž orientují zejména podle zvučných jmen a předpokládaného výsledku, tudíž mnohdy nemají ani možnost zajímavá herecká jména objevit. Výhodou naopak je, že někteří pražští, brněnští a ostravští režiséři na oblastech pravidelně hostují.
Cestu z „oblasti do Prahy“ urazil i Jiří Suchý z Tábora: „Když se blížil konec DAMU, dostal jsem nabídku z Olomouce. Žádné jiné divadlo mě neoslovilo, a tak nebylo moc co řešit. Zůstat v Praze mě ani nenapadlo, chtěl jsem hlavně hrát a věřil jsem, že jako člen souboru si zahraju víc, než na volné noze. Dodnes jsem za to rozhodnutí vděčný, protože jsme opravdu hráli všechno, co se dalo.“
Posléze Jiří přestoupil do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, pak přišla nabídka právě od uměleckého šéfa Městských divadel pražských Petra Svojtky. Dnes je už druhou sezónu v angažmá v Národním divadle. „Právě dětská divácká návštěva Národního patřila k zásadním iniciačním zážitkům, hrát tu byl dokonce můj dětský sen. Pak se člověk dostane do praxe, a pochopí, že šťastný může být i v souboru v Olomouci nebo v Budějovicích.”
ROZHOVOR
Pro jednoho prokletí, pro druhého volba
Umělecký šéf Mahenovy činohry v Brně Martin Františák v oblastních divadlech působil a i dnes se do nich pravidelně vrací. Právě on patří k režisérům, kteří se nad souslovím „oblastní herec” nijak neošklibuje.
Působíte již několik sezón v Mahenově činohře v Brně, přesto se pohostinsky vracíte i do oblastních souborů. Čím vám byla divadla v Uherském Hradišti či Kladně sympatická?
Dobré kluby, autentické soubory, připravené hledat. Absence lhostejnosti. To je, myslím, velký hřích některých divadel, lhostejná spokojenost. Jezdím tam také za konkrétními lidmi i herci.
Takže věříte, že i na oblasti jsou výjimeční a talentovaní herci? Že mohou být dokonce teoreticky lepší a zajímavější, než umělci v Praze a v Brně?
Určitě. Praha může hledět jen sama na sebe. Je to dáma, ale i ona se musí otužovat. Oblast může být pro jednoho prokletím a pro druhého volbou. Přitažlivé jsou ovšem oba druhy.
Zažil jste někdy situaci, že jste nabídl oblastnímu herci angažmá a přesto odmítl?
Ano. Hodnoty máme každý nastaveny podle svého barometru. A byl to dokonce umělec Tháliemi ceněný. Jen věděl, že to místo je jeho těžištěm dobrého divadla.
Co je nebo může být podle vás pro oblastního herce nejtěžší?
Vlastně nevím, je to případ od případu. Snad samota?