Návrat do činoherní role v hudební retrokomedii Zločin v Posázavském Pacifiku byl pro umělce, jak říká, trošku bolestný. „Naše koncerty s Melody Makers jsou sice velmi divadelní, ale v Pacifiku jde o regulérní roli postavenou na textu. Takže vzhledem k tomu, že se herectví už dlouhá léta nevěnuju, jsem s ní měl co dělat,“ usmívá se Ondřej Havelka.

Hru jste stvořil společně se scenáristou Martinem Vačkářem, s nímž jste už převedl na jeviště Jirotkova Saturnina a Poláčkovy Muže v offsidu. Jak se zrodil „Pacifik“?
Jednou jsme se s našimi rodinami procházeli po břehu Vltavy a přemýšleli jsme o dalším společném titulu. A protože vždycky hledáme téma z období první republiky, napadlo mě, že bychom mohli zkusit hudební žánr, který jsem dosud příliš neprobádal, to jest české trampské a kovbojské písně dvacátých a třicátých let. Tehdy jsem dokonce plácl i název představení a Martina jsem vybídl, aby k němu vymyslel děj. A stalo se. Čili hudební žánr určil téma hry o střetu svobodymilovných trampů s pražskou smetánkou.

Zločin v Posázavském Pacifiku jste s úspěchem uváděli už v letech 2011 až 2016 v pražském Divadle Kalich i v mladoboleslavském divadle. Jak se vám do něj znovu vstupovalo?
Oprášili jsme jej už loni, takže šlo všechno hladce. Herci si své role pamatovali, mají to představení rádi. Jiná věc byla, že do hlavní role mladé slečny Luizy – dcery továrníka, která skrze četná nebezpečenství až na vltavském parníku svého štěstí dojde – definitivně vstoupila moje dcera. Stejně tak i já jsem vlastně v úloze Klepače vystřídal kolegu, který je pracovně tak vytížen, že nemohl v naší inscenaci pokračovat.

Už při vzniku inscenace jste říkal, že české country a současný trampský folk vlastně nemáte rád. Jak jste tedy postupoval při výběru jednotlivých písní?
Začal jsem se probírat nahrávkami trampského repertoáru meziválečného období a zjistil jsem, že těch slabých písní je i tam většina. Ale na druhou stranu jsem mezi nimi našel skutečné perly. Ty jsem doplnil krásně naivními kovbojskými songy, hudebně často ovlivněnými swingem, které byly na konci třicátých let taky velmi módní. Mimochodem, od začátku jsem věděl, že v představení budou dva zásadní kousky, které miluju: Jedu nocí se svým koněm sám Jiřího Traxlera a Jednou snad se všechno změní Emana Fialy. I tentokrát mi při hledání písní usnadnil práci sběratel Gabriel Gössel, který shromáždil snad vše, co u nás bylo mezi válkami vydáno na gramofonových deskách.

Na letní scénu se vrací i zmiňovaná swingová groteska Saturnin, původně vámi připravená pro pražské Divadlo ABC. Jde o látku, na kterou jste si prostě musel „sáhnout“?
Ještě než jsme s Martinem Vačkářem začali na dramatizaci Saturnina pracovat, řekli jsme si, že nechceme napodobovat populární filmovou verzi. Takže jsme víc přemýšleli o minulosti jednotlivých postav, o jejich životním příběhu, protože to pan Jirotka moc neřešil. Saturninovi i Leopoldovi Janskému, jak jsme si nazvali vypravěče, jsme zkrátka více prokreslili charaktery. A také musím dodat, že velkým trumfem představení je přítomnost živého orchestru, mých Melody Makers.

Proč jste tedy ve filmovém zpracování Saturnina hrál?
Tenkrát, když se Saturnin natáčel, jsem se herectví ještě naplno věnoval a šlo o úžasnou nabídku, byla to velká příležitost. Herecká společnost v něm byla senzační, z tohoto pohledu jsem rád, že jsem si v Saturninovi zahrál. Ale na divadle jsem si ho chtěl udělat po svém.

Zmiňovaný orchestr Melody Makers bude účinkovat i v inscenaci Zítra swing bude zníti všude, kterou připravujete pro Divadlo ABC. Představíte ji?
Jedná se o další komedii, kterou jsme stvořili s Martinem Vačkářem. Zatímco do Saturnina jsme vybírali písně v žánru tanečního swingu třicátých let – a podobně tomu bylo i v případě představení v pražském Národním divadle V rytmu swingu buší srdce mé –, tentokrát jsme se posunuli až k „nylonovému věku“, kdy český swing vrcholil. To znamená, že pro naši novou hudební komedii jsem vybral repertoár z poválečného období, kdy zaznamenaly boom velké swingové orchestry hrající i americké písně. Ty kapely mimochodem tehdy dosahovaly skvělé hudební úrovně… Časově se náš příběh odehrává v letech 1947 a 1948, končí 24. února 1948. S tou příšernou komunistickou agitkou Zítra se bude tančit všude tedy nemá nic společného.

Jak daleko jste se zkoušením?
Zkoušet jsme začali v půlce února, ale pak přišla ona koronavirová stopka, takže jsme se s týmem znovu sešli teprve na začátku června. Ale udělali jsme dobrou věc, že jsme představení dozkoušeli až de facto k finálnímu tvaru a natočili si jej, aby nebylo přes prázdniny zapomenuto, protože premiéra bude až 19. září. Věřím, že během několika zářijových zkoušek a generálek, dospějeme k premiéře ke spokojenosti nás i publika.

A jak jste tu koronavirovou dobu prožil?
Řekl bych, že to bylo hezké období, protože jsme byli s rodinou na venkově a užívali si soukromí. Zase tolik volna jsem ale neměl, protože jsem připravoval další věci, které mě na podzim čekají. Hodně jsem skřípal zuby při sledování politických rozhodnutí souvisejících s koronavirem. To, jak vláda situaci řešila, mi nepřišlo košer. Spousta lidí přišla o práci, stala se součástí podivné manipulace… Jaké to bude mít důsledky, teprve uvidíme.

Co ještě prozradíte o zmiňovaných novinkách?
Kromě už řečeného vystartujeme s Melody Makers s novým programem. Bude to jistě náročné období, protože kromě naplánovaných koncertů odehrajeme na podzim ještě ty, které se podařilo přesunout z jara. No, a na začátku příštího roku budu v Ostravě režírovat další operu. Bude to zvláštní věc – u nás naprosto neznámá a nehraná opera skladatele Jaroslava Křičky, který ji napsal na motivy Strašidla cantervillského v jazzovém duchu nastupujících dvacátých let. Věřím, že se mi podaří vytvořit operní duchařskou komedii a moc se na to těším.