Děj této podívané pro dva skvělé herce zavede diváky do kanceláře nově zvoleného francouzského prezidenta, který má za pár hodin pronést inaugurační projev před celým národem. Na tuhle chvíli dlouho čekal, ovšem jakmile si nahlas opakuje svůj text, začne ho svědit nos do té míry, že není schopný zachovat chladnou tvář a šklebí se při každém slovu. Nezbývá než zavolat toho nejlepšího doktora, psychiatra, snad jeho problém vyřeší. V tom okamžiku se rozjíždí konverzace, která oběma změní život.

„Hru objevila Jana Paulová a z francouzštiny ji přeložila její dcera překladatelka Anežka Svobodová. Už po přečtení osmnácté stránky tátovi volaly, že ho vidí v roli prezidenta, že je totálně pro něj. Táta už nějakou dobu kvalitní text konverzační komedie hledal – no, a po přečtení této hry si hned uvědomil, že splňuje všechno, co si přál,“ uvádí Ondřej Rychlý.

Že budete inscenaci režírovat vy, bylo jasné od začátku?
Byla to taková shoda náhod. Táta viděl v pražském Divadle v Dlouhé hru Mrk, kterou jsem tam režíroval v prvním kovidovém roku. Moc se mu líbila, takže když pak přemýšlel o režisérovi, řekl si, že nebude volat někomu cizímu, kdo k němu nemá vztah a dělal by to ‚pro práci‘, ale osloví mě, protože ho baví můj pohled na divadlo a vždycky jsme spolu chtěli spolupracovat. Mysleli jsme si, že se spolu potkáme jako dva herci, ale to, že jsme se potkali takhle, je pro mně ještě cennější.

David Prachař
David Prachař: Víc než z divadla jsem unavený z blbých lidí

S jeho nabídkou jste hned souhlasil?
Vůbec ne. Měl jsem z toho nervy, protože v tom předchozím představení jsem režíroval svoji ženu Terezu Krippnerovou, dnes už Rychlou a během toho jsem zjistil, že je to na vztah hodně náročné. Takže jsem se bál, pokud bychom nebyli naladěni na stejnou notu, co by to s námi mohlo udělat, protože máme s tátou opravdu hezký vztah. Terezka mi pak promluvila do duše, že tahle velkorysá nabídka od otce může přijít opravdu jen jednou za život. Dali jsme si s tátou kafe, domluvili se na všem, co bylo potřeba a dneska jsem tak rád, že jsem dal na Terezky radu. Nakonec nás s tátou naše spolupráce ještě víc sblížila.

Vám se ta hra také od začátku líbila?
Líbila, protože ta výchozí situace, ač je banální, je pro diváka velmi zábavná – divák okamžitě ví, kde je, kam hra směřuje, celé se to odehrává v jedné časové rovině a má to tah na branku… Jsou tam humorné i dojemné momenty a dokonce ta hra vede i k zamyšlení.

A okamžitě jste vedle táty viděl Luboše Veselého? Mimochodem – oba na jevišti odevzdávají velký kus práce…
Ano. S Lubošem jsem se seznámil v divadle na Vinohradech a tehdy pro mě opravdu vlastně byl takovým terapeutem. Uchvátilo mě jeho herectví a věděl jsem, že se s tátou znají a chovají se ve vzájemné úctě. Každý jsou úplně z jiného těsta. Černá - bílá, introvert - extrovert. Oba chovají ale velkou vášeň ke svojí profesi. A díky tomu jim to dohromady krásně funguje, vzájemně se doplňují. Během zkoušení pro mě bylo extrémně poučné a zábavné, že i připomínky, které jsem jim dával, musely být pro každého jiné. Bylo to jako bych připravoval dvě představení. Táta je úžasný v tom, že jde do všeho na sto padesát procent, všechno si chce zahrát, nebojí se nic vyzkoušet, nic si nebere osobně. Měl stopadesát nápadů každý den, ale když jsem mu u sto čtyřiceti řekl „děkuji NE“, ani nepípl a přijal to. Podobné to bylo i s Lubošem.

Repríza inscenace bude ještě na letní scéně, pak se přesune do Divadla Kalich. Bude v něčem jiná?
Bude to obrovský rozdíl. Inscenace, obsahuje mnoho intimních momentů, je celá vyprávěna hodně komorně, tak jí velmi sluší uzavřený prostor. Herci jsou divákům blíž, můžou hrát civilněji, tím pádem „vyleze“ na povrch i mnohem více humoru. Venkovní představení mají taky své kouzlo. Diváci jsou v exkluzivním prostoru a herci musí trochu jinak pracovat se svojí energií. Teplota vzduchu je pro diváky i herce taky důležitá a v těchto horkých dnech by si měli všichni zúčastnění tleskat navzájem, že se vůbec sešli a ta venkovní přestavení probíhají. Těším se na reprízu venku, ale i na návrat do divadla.

Veronika Arichteva
Herečka Veronika Arichteva: Jako máma vnímám řadu věcí jinak

Hodláte se režírování věnovat i v budoucnu?
Rád bych. Je to krásný pocit „uvést v život“ a mít pod kontrolou svoji vizi. Jako herec zkouším vizi někoho jiného a teď mám ještě větší pokoru při zkoušení, protože vím, co to obnáší. Je to pak úleva, že ve dvě zkouška skončí a už se o to dál nemusím starat. Mám tam jen svůj úkol. Vyhovuje mě ta pestrost v práci, že můžu zažívat obojí. Uvidíme, co přinese čas. Já sám nabídky k režii nevyhledávám, nechávám to na osudu, ale byl bych za nějakou další určitě rád.

V Činoherním klubu jsem vás viděla v inscenaci Shafferovy hry EQUUS o temných zákoutích lidské duše. Silný zážitek. Pro vás to určitě obnáší obrovské vypětí…
To ano. Tak zrovna v tomhle případě se mi nedařilo ve dvě hodiny po zkoušce nechat roli v divadle. Vedl jsem spoustu dialogů s režisérem Martinem Čičvákem, jak toho kluka, Alana Stranga, ztvárníme. Bylo to velmi intenzivní a náročné. Pro mě samozřejmě v tom, že jsem občas musel čerpat z těch nejvíc nepříjemných zážitků ze života, aby to bylo co nejblíž pravdě. Představení EQUUS mám hrozně rád, je to pro mě taková terapie, společensky přijatelná ventilace agrese. Můžu v něm řvát, vyplakat se, objevovat v sobě stále něco nového. Zároveň je to psychicky velmi náročné. A pak je příjemné slézt z jeviště, nebýt uzavřený v sobě a zase se dívat na věci zvenku.

Zbavíte se jednoduše Alanovy energie?
No, tak týden předtím, kdy máme EQUUA hrát, začnu pociťovat stres, mám to datum červeně vyznačené v kalendáři. Dva dny předtím je mi trošku těžko, přestávám jíst, komunikovat s rodinou, na procházkách si začínám říkat texty. Totéž zažívám den po představení. Není to tak, že bych byl úplně mimo, beru to jako takový trénink – zkus být v pohodě, bavit se s lidmi, nedat na sobě nic znát. Ale samozřejmě si to nějakou daň bere.

EQUUS - Ondřej Rychlý v inscenaci Činoherního klubuEQUUS - Ondřej Rychlý v inscenaci Činoherního klubuZdroj: Pavel Nesvadba

Co vás v Činoherním klubu čeká v nové sezoně?
Nejsem si jistý jestli teď mohu zveřejňovat jejich dramaturgický plán, ale příští sezónu tam budu zkoušet zase něco obrovského a opět neuvěřitelnou postavu. Nemůžu se dočkat. V Činoherním klubu je to hodně intimní, diváci jsou blízko hercům, člověk se tam musí snažit o tu největší pravdu. Jinak působím v Divadle v Dlouhé, kde jsem moc spokojený. Je to jiné divadlo, velké, je tam jiná dramaturgie, vyzkouším si tam zase jiné věci – například v Kouzelné flétně zpívám na jevišti za doprovodu živé kapely. Zjistil jsem, že zpěv opravdu léčí. Jsem nadšený, že má práce umí být tak pestrá.

Bylo vám vaše jméno někdy na obtíž?
Už jsem si na vše zvykl. Ve škole mě to trošku odsunulo z kolektivu, automaticky se ke mě lidé chovali jinak, něco ode mě očekávali a tak podobně. Ale lidé, co mě znají, vědí, že táta mi nikdy nezametal cestičky, vždycky jsem si šel tou vlastní.

Lenka Krobotová a Marek Němec vytvoří pár v novince Letních shakespearovských slavností Macbeth
Všichni chceme nahoru. Stejně tak i Macbeth, říká Marek Němec

Co vás teď nejvíc baví, těší?
Skládání hudby a psaní textů – věnujeme se tomu společně s mou ženou Terezou. Shodou náhod jsme se dostali ke spolupráci s Honzou Muchowem a zhudebnili a nazpívali píseň do filmu Slovo. Nakoplo nám to sebevědomí, takže jsme si řekli, že ty naše křehké a melancholické písně začneme pomalu vydávat. Plán je takový, že každé dva měsíce vydáme singl a dohromady z toho bude tak osm až deset písní na desce, která se bude jmenovat Měsíční úžeh. Krásný obrázek na album máme dokonce od Míly Fürstové, která dělala artwork například pro naši oblíbenou kapelu Coldplay, což je splněný sen.

Jak se tvoří v partnerském tandemu?
Ze začátku to vypadalo, že se snad rozejdeme. Má žena je zpěvačka a já jsem taky muzikální, takže na sebe navzájem máme vysoké nároky. Bylo to velmi náročné, ale teď je to naopak lehčí tím, že jak máme dvě dětí, tak není čas na hádky. Když už si k psaní sedneme, musíme být rychle tvůrčí. Hrozně moc nás to naučilo a jsme nadšeni, že spolu máme doma tenhle náš rodinný projekt.