Veselé paničky windsorské, na které z červených plakátů zvou hned tři slavné obličeje, jsou již nyní do konce prázdnin beznadějně vyprodané.
Hlavní hvězdou je i v letošním roce Bolek Polívka, který v inscenaci ztvárňuje pupkatého a poživačného Jana Falstaffa. Přes nesmírný Polívkův komediální a pohybový talent herec nedokáže svou postavu oživit a neustále vzbuzuje dojem, že je mimo ni.

Pominu-li hercovy improvizační schopnosti, které si našly vděčné téma v dešti a v publiku v nespolečenských pláštěnkách, jeho Falstaff neprojde žádnou, byť sebemenší změnou a jen nepřítomně očekává svou další repliku.
Simona Stašová v roli paní Pažoutové oproti němu hýří energií, i – jinak nedostatečným – vtipem. Nejvíce zároveň splňuje očekávání diváků, kteří v její postavě uvidí hlavně svou oblíbenou herečku se všemi jejími grimasami a gesty, důkladně prověřenými filmovými trháky.

Chybí dynamika a vtip

Režii Jiřího Menzela bohužel veskrze chybí dynamika a vtip situace i překladu Martina Hilského. Celkový dojem z inscenace zlepšují vedlejší postavy. Jaromír Dulava v roli žárlivostí posedlého Brouzdala, Ctirad Götz jako doktor Caius mluvící hatmatilkou s francouzským přízvukem nebo Petra Hobzová coby štěbetavá služka paní Čiperná obohacují inscenaci svižností a humorem.

Více než herecké hvězdy ovšem zaujme scénografické řešení (Karel Glogr), které za poslední léta festivalu patří k těm vydařenějším. Jeviště zaplavují rozvěšené šňůry, na kterých se suší dámské spodničky, živůtky, suknice a noční košilky a jimiž se herci prodírají při každém svém výstupu. Dámské prádlo pak tvoří leitmotiv inscenace i dramatu (je to koš se spodním prádlem, ve kterém Falstaff prchá z pasti). Podobně povedené jsou i nadčasové, komediální, ale zároveň jednoduché kostýmy (Milan Čorba), jejichž základní kanárkové barvy charakterizují jednotlivé postavy.

MARCELA IHYANE