Patriku, jaké byly vaše nejhezčí a nejzajímavější prázdniny?
Všechny byly něčím zajímavé a vždycky nějak specifické tak, že jsem na ně vzpomínal po zbytek celého roku. Ale teď, s naším Vávrou, to má ještě jinou dimenzi, protože si léto užívám i s ním.

Čím jsou tedy tatínkovské prázdniny jiné?
Vlastně se tomu přizpůsobuje veškerý volný čas. Už nejde jen tak si vzít batoh a odjet, jako tomu bylo ve dvaceti, když jsme s kamarády nastartovali auto a jeli do Černé Hory. Spali jsme, kde se dalo, v horách v Chorvatsku, ale i v Sarajevu… Procestovali jsme celý Balkán, což bylo samozřejmě úžasné. Teď už to takhle nejde, všechno je totiž daleko více naplánované, musíte mít nějaký řád, takže naše prázdniny mají nyní pevný harmonogram.

Na balkánský trip evidentně rád vzpomínáte.
Vyjeli jsme v pěti lidech se psem. Vzadu jsme měli batohy, kufr byl úplně narvaný, auto sedělo na tlumičích. Vlastnil jsem auťák pouhé tři dny a nikdy jsem před tím nějak zvlášť nejezdil. Člověk na to tenkrát vůbec nemyslel, že by se mohlo něco stát. Byl to takový ten výlet, že i samotná cesta může být cíl. Když jsme dojeli do Černé Hory, tak jsme se poprvé opravdu zastavili. Všechny zážitky jsme sbírali po cestě.

Například?
Pásl jsem v Chorvatsku ovce s bačou a on mě chtěl provdat za svoji dceru. Snažil jsem se mu večer na salaši vysvětlit, že to opravdu nejde, že zítra ráno vstaneme a odjedeme. Tak mi dal alespoň na památku dýni, kterou jsme narvali do toho přecpaného auta, abych ho neurazil. Byl strašně pyšný na Čechoslováky, ukazoval mi svůj traktor Zetor, který měl po dědovi, a tvrdil, že musíme být opravdu dobrý národ, když jsme vyrobili něco tak úžasného! Neovládám nějak extra žádný světový jazyk, tak jsem s ním mluvil „po našymu“ (specifické těšínské nářečí, pozn. aut.) a stejně jsme si nějak rozuměli. S přibývající rakijí víc a víc.

A váš úplně první cestovatelský zážitek, třeba ještě s rodiči?
Byli jsme s mámou v kempu, ale už si nevzpomenu, kde to bylo. Bydleli jsme v karavanu a ona tam měla nějakou kamarádku, která nám na snídani vařila skořápky vajíček, byla to taková biožena. Pamatuju si to jenom kvůli tomu zážitku, byl jsem totiž ještě hodně malý. Každé ráno jsem musel polknout rozvařené skořápky, dost nepříjemné. Hodně vzpomínám i na cesty do Luhačovic, protože tam jsme s mámou trávili každé prázdniny a celý pobyt jsme si vždycky báječně užili.

Zažil jste stopování a čundry?
Právě, že ne, byl jsem trošku srab a bál jsem se. Ne někoho stopnout, spíš jsem měl obavy, že toho člověka budu otravovat a obtěžovat tím, že potřebuji někam svézt. Mně stopování nikdy moc nešlo, raději jsem si prošel pěšky Beskydy. Dnes, jakmile mám trochu rozvernou náladu, stopaře klidně beru. Pokud tedy nepotřebuju pojmout jízdu autem jako totální relax a výplach hlavy.

Takže Beskydy jsou vaším zamilovaným místem?
Rozhodně. Zejména Slezské Beskydy, okolo Trojmezí na Hrčavě, konkrétně přímo stejnojmenná vesnice a její okolí. Tohle místo je ještě trošku jiné než například Lysá hora. Tady se nachází moje největší srdcovka, jezdili jsme tam ke známým do dřevěnice. Je to opravdu nádherné území, syrové, lidé jsou typičtí goralové. Mám to tam strašně rád.

Máte nějaký speciální cestovatelský sen?
Z těch úplně abstraktních snů, které vlastně asi nikdy nezažiju, bych zmínil jeden. Chtěl bych si dát takovou tu americkou dálku, jet autem s obsahem pět litrů po rovné silnici, která nikdy nekončí, spát v nějakém motelu a prostě si jenom volně procestovat Státy. Mít na to čas… A při té příležitosti se kouknout i do Las Vegas, jenom město vidět, jestli je opravdu takové, tak jak si je člověk představuje. A protože jsem amatérský surfař, chtěl bych se vydat někam, kde se dá sjet vlna.

Řízení auta je tedy pro vás víc než jen nezbytná nutnost?
Mám své auto rád, ale respektuji názory, že jde jen o dopravní prostředek a spotřební zboží. Trávím v něm docela hodně času, a proto se chci opravdu cítit dobře. Možná jsem v tomhle až trošku blázen. V noci, když všichni usnou, se koukám na inzeráty a sním o tom, co bych si třeba někdy mohl pořídit. Možná bych si ani žádné drahé auto nekoupil, ale baví mě se jen dívat, mít přehled o nových typech, zkoumat, co je v automobilkách nového.

Poměrně nedávno jste odhalil své fobie z cizího jídla, prý nejíte nic, co si sám nepřipravíte nebo nemáte dokonale prověřené. To vás ale na cestách musí dost limitovat. Už jste se z toho dostal?
Ne, nedostal. Kamarádka mi vyprávěla, že byli v Indii, což by mě samozřejmě taky lákalo, podívat se třeba i do Himalájí, ale představa, že jdu po ulici a vidím, jak se tam přímo na zemi připravuje jídlo nebo válí maso… No, taková dovolená by byla pro mě těžká, asi bych se raději stravoval konzervami.

Vy opravdu nejíte nic, co si sám nepřipravíte?
Ne, to opravdu nejím. Samozřejmě, že někdy jídlo ze slušnosti sním, ale je to pro mě komplikace.

Takže nechodíte do restaurací.
Kdybych věděl, že jde o dobrou restauraci, tak bych si v ní něco možná i dal. Kdyby šlo třeba o hotel, kde bych byl ubytovaný a kde bych personál už trochu mezitím poznal, tak možná, ale na ulici ve stánku si kebab určitě nekoupím.

Pramení obavy z nějakého špatného zážitku nebo jde čistě o ničím nepodmíněnou fobii?
Myslím, že to pramení z dětství. Měl jsem takového „razoviteho“ dědečka, který se s jídlem a vařením vůbec nepáral. Byl úžasný, skvělý, když ale našel v ledničce sýr s už vykvetlou plísní, tak ho vzal, obalil do trojobalu a klidně udělal smažák. Tím podle něj plíseň zmizela. Od té doby si dávám strašný pozor.

Jak tuhle zvláštnost zvládá vaše partnerka?
Aby se nezbláznila, tak moje rozmary příliš nerespektuje. Spíš se snaží zaručit za fakt, že je předkládané jídlo v pohodě. Nedávno jsme byli u známých, dělali na zahradě italskou večeři. Všechno jsem poctivě snědl. A pak přišel dezert, taková divná nakydnutá rybízová směs s posypkou. Už jenom ta struktura, to člověk nedá. Kdyby šlo o nějakou pevnou buchtu, která stojí a nehýbe se, tak se překonám. Ale když je to nějaká kaše… Snědla ji nakonec Markéta. Já třeba neznámé jídlo dokonce i ochutnám, ale když do toho jdete s tímhle pocitem, málokdy se vám stane, že jste pokrmem oslněn, že si chcete přidat.

Aktuálně natáčíte další řadu seriálu V.I.P. vraždy. Nezdá se vám, že kriminálek a detektivních seriálů je už na českých obrazovkách nějak moc?
Taky si říkám. Když zapnu televizi, je na každém programu buď něco z nemocnice, anebo detektivka. Zřejmě je u nás po krimi velká poptávka, a když producenti vidí, jakou mají sledovanost, proč tomu nevyhovět, že? Naopak. Strašně rád se podívám na něco, co vybočuje, už jenom námětem. Teď se hodně rozjela internetová televize a já některé seriály sledoval. Baví mě, že se děje i něco nad rámec běžného vysílání.

A když jste dostal do ruky text první řady Vražd, zaujal vás?
Když jsem byl malý, díval jsem se s dědou rád na Colomba a na Jessicu Fletcherovou. A jakmile jsem otevřel scénář, ten dětský pocit se mi opět vybavil. Trošku totiž člověka dráždí a vzrušuje, zkrátka má v sobě nebezpečný i opojný svět detektivek.

Takže se při čtení scénářů jednotlivých dílů necháte úplně pohltit a překvapit?
Já se rád nechám nachytat, protože pak si člověk více užije, když ho scenárista tahá za nos. Jako divák i jako čtenář můžu být překvapen, dokonce pak ve mně příběh zanechá silnější dojem. Když se rozvedou debaty, tak fabuluju a vymýšlím. Teď jsem měl úspěch s posledním dílem seriálu Hry o trůny, kdy jsem dopředu odhalil průběh. Byl jsem na sebe pyšný.

Působíte hodně mladě, nejste prototypem drsného detektiva, což občas někteří na sociálních sítích dost řeší.
Nemám Facebook a nejsem ani aktivní na internetu. Prostě si jen přečtu zprávy, takže jsem takových debat ušetřen.

V tom případě jste mezi herci docela výjimkou!
Nejsem apriori proti, jen nemám potřebu. Žiju normálně a jsem šťastný i bez Facebooku. Ale je pravda, že čím dál víc lidí mi ani nevěří a nechápou, že můžu existovat bez fotek na Instagramu.

Rozumím, stačí vám Facebook Činohry Národního divadla. Máte za sebou dvě sezóny na naší první scéně, jak byste je sám pro sebe zhodnotil?
Spousta vjemů! Obrovský kolos, nejenom prostorově, ale i administrativně. Může to vést k neosobnosti, ale cesta, kterou se nové vedení snaží jít, je naopak ve větší stmelování. To je mi sympatické! Je zvláštní, že v Národním má člověk pocit, že je neustále na přijímačkách a pod drobnohledem. Vlastně ani nevím, jestli si stejný pocit vsugerovávají i ostatní, anebo jsem přecitlivělý. Ale mám takový dojem. Přitom jsem nikdy nepřemýšlel o tom, abych sám sebe v rámci nějaké instituce obhajoval. Jakmile takovou myšlenku do hlavy dostanu, snažím se na ni rychle zapomenout, protože jde o strašnou brzdu. Chci se raději soustředit na práci a na své role.

A která byla pro vás za ty dvě sezóny úplně zásadní?
Jednoznačně Rytíř Des Grieux, moje srdcovka. Poprvé jsem ochutnal a nahlédl do prostoru Zlaté kapličky. Nejsilnější zážitek přišel, když jsem si na jevišti poprvé klekl a začal říkat Nezvalovy verše. Stál jsem tam sám proti lidem… Nebo spíš s lidmi. Premiéra mě dojala. Věděl jsem, že to bude silné a říkal jsem si, že se nesmím nechat převálcovat. Ale stejně si pamatuju, jak jsem užasle zíral, co to je za energii, když proti vám sedí tisíc lidí a dívají se na každý váš pohyb a poslouchají každé vaše slovo.

Teď máte před sebou další výzvu, tragikomedii Jsme v pohodě, monologickou inscenaci, jež je založena na improvizaci…
Mám rád improvizaci a komunikaci s divákem, nikdy nevíte, co se pak stane. Minule jsem vzpomínal na naše pohostinské vystoupení v Divadle Petra Bezruče. V inscenaci byl takový moment, kdy jsme měli říct “Tak rozsviťte v sále, a my budeme hlasovat, jestli se bude pokračovat dál. Kdo je pro, ať zvedne ruku a kdo proti, ať vstane, svlékne se do trenek, udělá kotoul vpřed, políbí si loket a laskavě odejde!” Dodnes si repliku pamatuji doslovně. V tu chvíli, kdy jsem ji dořekl, se v první řadě zvedl kluk, svlékl se do naha, udělal kotoul, omluvil se mi, že si nemůže políbit loket, protože to nedokáže a odešel. A my jsme tam stáli a nevěřili vlastním očím. Naprosto úžasný moment.

Jak jste pak pokračovali?
Mrzí mě, že jsme ze situace nevytěžili ještě víc, ale byli jsme opravdu v šoku. Nějak jsme z toho vybruslili. On se pak chtěl vrátit, ale my ho už nechtěli pustit, díval se skrz dveře, stalo se to součástí hry. Když chtěl totiž vstoupit zpátky do sálu, tak jsme přerušili vystoupení a vyhodili ho jako černého pasažéra. (smích)

Připravovaná inscenace vypráví mimo jiné o toleranci většinové společnosti k menšinám, například těm sexuálním. Jsme my Češi opravdu tolerantní, nebo si na to jen hrajeme?
Doufám, že jsme. Ale něco jiného je žít v kosmopolitní Praze a chlubit se tolerancí. Když ovšem přijedete na vesnici nebo do malého města, může být samozřejmě vše složitější.

Dalším výrazným tématem je i rodičovský respekt k odlišné sexuální orientaci svých dětí, k transexualitě. Umíte si sebe v takové situaci představit?
Na to se člověk nepřipraví. Hypoteticky si představuju, že bych byl jako otec v takové chvíli otevřený a že bych své dítě v coming outu podpořil. Ale chápu, že je těžké potlačit v sobě představy o tom, co by mé dítě mělo dělat, jaké by mělo být nebo s kým by mělo chodit…

Minule jste říkal, že to je i jeden z důvodů, proč si vážíte svých rodičů, že vám dali možnost volby. Stále nelitují, že jste se stal hercem?
Myslím, že ne, že teď už jsou naopak rádi. Měli nějaké sny, které projektovali do mě a do mého bratra, jako budu zřejmě i já projektovat své představy do Vávry. Byli tak velcí, že dokázali své vize hodit za hlavu a nechali mě žít můj sen.

A k čemu vás tedy směřovali?
Maminka snila, že budu zdravotní sestřičkou. A tak jsem s ní objel dny otevřených dveří na všech středních zdravotních školách v kraji. Stál jsem před učebnou a bylo mi z toho úzko, když jsem viděl všechny ty děsivé věci. A ona úplně nadšeně chodila od vitríny k vitríně, dívala se na preparáty a nástroje a byla úplně nadšená! Máma mi v autě básnila, jak je povolání zdravotní sestřičky úžasné, jak se na něj skvěle hodím, a myslela si, že jsem taky tak nadšený. Nevydržel jsem to. „Ale mami, ty jsi tam lítala a já stál celou dobu za dveřmi, co blbneš?!“

Takže když jste se objevil Modrém kódu jako záchranář, splnila si trochu svůj sen, ne?
Jo, to byla moc ráda. (smích)

Minule jsme se dotkli i hokeje. Sledujete, co vaši bývalí spoluhráči dělají? Proslavil se někdo z nich na ledě stejně jako vy v divadle?
To lze jen těžko porovnávat. Tam je neuvěřitelný úspěch už jenom, že se hokejem někdo živí. A takových mezi mými bývalými spoluhráči pár je. Například o dva roky mladší Ondra Šedivý, teď hraje, myslím, někde ve Švýcarsku, jiní zase působili v AHL. Se dvěma nebo se třemi bývalými spoluhráči si voláme, občas přijdou i do divadla. Nedávno jsem se zúčastnil zápasu staré gardy Bohumína a Třince, bylo super, že mě pozvali.

Takže fyzička je pořád stejně dobrá?
Upřímně? Myslel jsem, že v poslední třetině lehnu a že už nevstanu. Strašné! Už to není, co to bývalo, ale pracuju na tom.

A na co se teď aktuálně těšíte?
Právě že se moc těším na zmiňovanou premiéru na Nové scéně. Poprvé totiž budu spolupracovat s režisérem Braněm Holičkem, ale vlastně mě láká na i ten podivný mramorový prostor. A potom, až budeme mít koncert s kapelou v legendárním klubu Parník v Ostravě. Budeme dokonce připravovat i videoklip.

Kapela EMA stále koncertuje? Jak to stíháte a kloubíte s divadlem?
Těžko, kluci se mnou mají ale svatou trpělivost. Teď jsme hráli na Festivalu v ulicích, což je předskokan před Colours of Ostrava, bylo to něco neuvěřitelného. Koncert byl pro nás za odměnu, že spolu vydržíme, i když se půl roku nevidíme. Přišlo snad dva tisíce lidí.

A co rodinný život? Váš syn bude mít zanedlouho první narozeniny…
Posunuje se neuvěřitelně rychle. Vávra každý týden objeví něco nového, úplně vidím, jak se zrychluje, i jak se jemu zrychluje životní čas. Začal se pohybovat, objevuje víc věcí.

Vy jste v otcovské roli pro sebe objevil něco nového? Nebo něco zajímavého o sobě zjistil?
Hlavně že mám nedostatek času… Nedávno jsme byli s kamarádkou na chatě a probírali výchovu. Hlídal jsem Vávru, o něhož jsem se staral, a jak jsem si s ním tak hrál, říkal jsem kamarádce: „Ty, Leničko a teď si vezmi, že existují rodiny, kde vlastně vychovávají dítě metodou, že neříkají NE!“ Ona odpověděla, že to zná, že dětem musíte důrazně vysvětlovat, proč by některé věci neměly dělat, a tím se záměrně vyhýbat záporu… Mezitím Vávra dolezl k rozpálenému přímotopu, dával na něj ručičku a my oba automaticky zakřičeli NE! Zkrátka – překvapilo mě, jaký jsem vlastně nervák.

Mimochodem – proč se vůbec váš syn jmenuje Vavřinec?
Inspiroval mě kolega a kamarád Radúz Mácha, který mi řekl, že v těhotenství, zejména když se chýlí ke konci, je vymyšlení jména pro miminko strašně krásnou činností. Že tím člověk stráví spousty dlouhých večerů. Oni si prý dělali různé lístečky, losovali a psali zápory a klady ke každé variantě. A tak jsme si při jednou večer s Markétou řekli, že hru taky zkusíme. Vzal jsem kalendář a jel jsem ho celý od A, ale když jsem došel k písmenu V, tak jsem se u jména Vavřinec zasekl. Podíval jsem se na Markétu a oba jsme si řekli: „Tak jo!“ A bylo to. Neuvěřitelné… Za deset minut jsme měli jméno vybrané, takže jsme vlastně přišli o zábavu na další a další dny i noci. Ale bylo to úplně jasné a najednou to sepnulo. A teď čím víc svého syna poznávám, říkám si, jak se k němu to jménu hodí, že je to úplný Vavřinec.

Patrik Děrgel (*1989) je absolventem Janáčkovy konzervatoře v Ostravě. Během školy účinkoval v Divadle Petra Bezruče a v Těšínském divadle. Ve studiu pokračoval na pražské DAMU. Od sezóny 2011/2012 působil v angažmá ve Švandově divadle v Praze, v sezóně 2015/2016 se stal členem souboru Činohry Národního divadla v Praze. Je držitelem Ceny Alfréda Radoka v kategorii Talent roku, za ztvárnění Hamleta ve stejnojmenné inscenaci Švandova divadla (režie Daniel Špinar) byl nominován na Cenu Thálie za nejlepší mužský herecký výkon. Výrazné role získal i ve filmech DonT Stop, Hořící keř, Nepravděpodobná romance či Martin a Venuše. Zpívá a hraje na kytaru v kapele EMA. Jeho partnerkou je herečka Markéta Frösslová. V roce 2016 se páru narodil první syn Vavřinec.

Jsme v pohodě / Nová premiéra činohry ND
Židovka Helena má tři děti – lesbu, transsexuála a sadomasochistu. Homosexuální televizní bavič Charles a jeho asistent Shane vystupují v obskurní televizní show. Barbara se po smrti svého syna – gaye, který zemřel na AIDS – maniakálně upíná k ručním pracem… Všichni tři nám popisují svůj bizarní životní příběh, představují své komplikované osudy, vtipně prezentují šokující názory. Tak začíná hra Paula Rudnicka New Century kterou pod názvem Jsme v pohodě uvede Činohra Národního divadla v režii Braňa Holička na Nové scéně ND. V hlavních rolích se představí Lucie Juřičková, Jana Boušková, Jan Bidlas a Patrik Děrgel. Premiéra je naplánována na 26. října.