Jak dlouho spolupracujete s Docela velkým divadlem?

Vlastně docela krátce. Zatím jsme spolu udělali první premiéru – Něžné dámy.

Těšil jste se na ni?

To já nevím… Ale asi jo – těšil jsem se. Zas je to něco jiného, nová zkušenost. A zas je to s úplně jinými lidmi. Svým způsobem to pro mě bylo poprvé – jedno z dalších poprvé v mém životě.

Celý ansámbl, který účinkuje v představení Něžné dámy

Hrál jste už někdy dříve s hercem Janem Révaiem?

Jo, hrál jsem s ním. S Révaiem jsem hrál …hokej. On je v útokou, já v obraně.

Jaký typ rolí si obvykle užíváte?

Já si užívám všechny role. Jsem takový uživatel rolí.

Je pro vás hodně důležité, že máte stálou scénu v Praze?

Ano, je. Ona není tedy moje, ale jsem rád, že je to zrovna Ypsilonka. Vždyť jsem se o to rval celých deset let, abych tam mohl hrát.

Míváte před divadelními vystoupeními trému?

Kdo říká, že vůbec nemá trému, kecá. Kdysi mě dokonce tréma svazovala tak, že jsem nebyl s to promluvit. Jednou začátek jednoho mého představení dokonce musel působit na publikum tak, že mám němou roli. Ale ono to vlastně vypadalo, že mají němé role všichni, kteří tam se mnou hráli. Čekali totiž, co ze mě vypadne (smích). Ale dobře to dopadlo – rozmluvil jsem se.

V představení Něžné dámy hraje Pavel Nový.

Z čeho vlastně máte trému, čeho se tak obáváte?

Tréma není z obav. Všichni říkají, že tréma je z přemíry odpovědnosti. Protože koneckonců divadlo je věc veřejná, neboť ti, kteří přijdou, ho chtějí vidět. Čili nepřijde nikdo, kdo to nechce vidět. Ty doby už naštěstí minuly. Dá se tedy předpokládat, že přicházejí ti, kteří to chtějí vidět – což je dobrá zpráva. A ty nesmíme zklamat.

Na jaký svůj největší trapas rád vzpomínáte?

Trapas? Těch bylo tolik, že nemám tušení, který bych mezi nimi vyzdvihl. Trapas… Víte, jistý Zdeněk Hořínek, teatrolog a kdysi také dramaturg Ypsilonky, napsal takovou vědeckou studii Trapno jako estetická kategorie. A je to tak. Tím, že člověk projde trapnem, dělá radost ostatním. Ti pak totiž mají radost z toho, že občas nejsou trapní jen oni.

Který z vašich starších hereckých kolegů vám dal nejvíc?

Tonda Stockinger. Dal mi dva tisíce (smích).

A na koho tedy jen tak nezapomenete? A prozradíte proč?

Skoro na všechny lidi, které jsem v životě potkal. A doufám, že ani oni na mě nezapomenou.

Vypadáte jako veliký dobrák. Umíte se někdy pořádně naštvat?

No, já jsem docela vzteklý. Což je tedy moje neštěstí. Už teď tolik ne, ale když to pak vybuchne, vulkán je proti tomu nula. Vulkán Etna je oproti mému vzteku jen drobnost. To je tak, jako zhruba všechny vulkány na Islandu dohromady.

V jakém filmu jste naposledy hrál?

Můj první film po mé „smrti“ je snímek Robina Kašpaříka, jmenuje se Seance. Je to horor a byla to jeho bakalářská práce na filmové škole Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Bylo to tak dobré, že Steven King, který to viděl na festivalu v Americe, mu nabídl, že mu prodá práva na užití své povídky Jsem brána za jeden jediný dolar. Robin Kašpařík mi to volal z Ameriky a já jsem mu řekl, že když to zvládne, tak mu na to seženu peníze. Tak teď sháním peníze, což jsem netušil, jak je to těžké. Ale je to fakt dobrá věc.

A jaký snímek právě připravujete?

Právě film Jsem brána podle Kinga, na kterou sháníme peníze. Bude to Robinova absolventská práce. Vlastně nejen jeho, i jiní studenti se na tom budou podílet. Součástí smlouvy na tu povídku je podmínka, že to musí být čistě nekomerční. Takže se to nedá prodávat, a proto se na to tak těžko shánějí peníze. Ale když to bude dobré, myslím, že ten, kdo nám s filmem teď pomůže, bude mít šanci být na začátku něčeho, co je velmi výjimečné. Protože Robin Kašpařík je opravdu výjimečný režisér.

Prozradíte také, co chystáte pro divadlo?

V Ypsilonce připravujeme Babičku Boženy Němcové, bude v úpravě a režii Arnošta Goldflama. A teď se kruh uzavírá. Začala jste Docela velkým divadlem, které má 6. března premiéru Něžné dámy v Litvínově. S tímto představením budeme i v Mostě a předpokládám, že ne jednou. Dá se totiž říct, že je už vyprodáno. Takže se máme my i diváci na co těšit. V té inscenaci hraje celý soubor Docela velkého divadla, který ale není zas až tak velký, plus Honza Révai a Zuzka Dřízhalová a s dovolením i moje maličkost.

KAROLÍNA GRZYBOWSKÁ, RADEK STRNAD