Maryša na jevišti Národního divadla se ovšem nezabývá jen nešťastným milostným trojúhelníkem, ale i komplikovanými vztahy mezi rodiči a dětmi. Téma zaběhnutých rituálů i rodičovských očekávání je však pro Pavlu smutné a nesmírně osobní… Začaly jsme proto u jiného tématu – u seriálu Vzteklina.

Řekla jste mi, že po Vzteklině by vás možná dokonce bavilo hrát v seriálech pouze role policistek…
Počkejte, to tam nemůžeme dávat, z toho by vyplynulo, že jsem v podstatě líná herečka, které nechce už nic dělat… To jsem řekla samozřejmě s nadsázkou. Ztvárňovat roli policistky je na první pohled jednoduchá práce, všichni kolem vás vytvářejí skutečné drama a vy se pouze tváříte důležitě a zjišťujete, kde je pravda.

Seriál v televizi působil hodně strašidelně a děsuplně, jevilo se stejně tak sugestivně i samotné natáčení?
Mám pocit, že se podařilo vybrat skvělé lokace. Dokonce jsem i já, když jsme občas na nějakou přijeli, měla sama strach. Nevím, jestli to nakonec ve výsledné podobě i tak působilo, ale zážitkem pro mě byla reálná sudetská vesnice, kterou už dnes sežral les, a z níž zůstaly pouze obvodové zdi. Když jsme se ocitli se v nejpřísnějším šumavském pásmu, kam nikoho nepouštějí, natáčení bylo tajemné a silné.

Pobavilo mě, že vašeho nejbližšího policejního parťáka hrál Filip Čapka. Dva původem ostravští herci ztvárňovali typické jihočeské kriminalisty. Bojujete ještě občas s ostravským přízvukem?
Asi ne, já si dokonce myslím, že jsem nikdy klasickou ostravštinou ani nemluvila, a nedokážu vysvětlit, čím to je. Na divadle s tím nemívám problém, při natáčení to někdy nečekaně vyleze. V televizi i u filmu se vlastně za běžný civil považuje pražština. Pro mě ale pořád nejsou změněné koncovky přirozené, a když hraju současnou postavu, používám automaticky spisovné koncovky. A pak slyším „Stop! Takhle nemůžeš mluvit, musíš tam dát pražštinu!”“ Ale nastávají i situace, jako když jsem třeba v jednom filmu hrála vypjatou scénu, šílenou hádku s kolegou Honzou Plouharem, a v rámci role jsem na něj křičela: „Neřvi po mně!”“ A režisér řval taky: „Stop! Pavli, nemůžeš říct po mně, ale na mě!“” 

Máte v sobě pořád kus ostravské holky?
No, když se tam narodíte, nejde to v sobě nemít. Ostrava je můj důležitý kořen, jsem strašně ráda, že ho v sobě mám. Možná jde dokonce spíše o hodně tuhý kořínek. Život v Ostravě je v lecčems drsnější, člověk si musí umět poradit, město v něm probouzí touhu po životě, životaschopnost i bojovnost. Zároveň se setkáte i s nelibými věcmi, které vás, pokud je umíte dobře zpracovat, nějak formují. Ale nechci, aby to vyznělo, že život na Ostravsku je výjimečně těžký a že člověk může být rád, že to tam vůbec přežil… Severní Morava přináší spoustu dobrých věcí, třeba v mezilidských vztazích. Ostraváci mají jinak hozený žebříček hodnot, jsou pro ně důležité jiné faktory, jako jsou férovost a otevřenost. V Praze mnohem častěji vnímám manipulaci, třeba v nakládání s informacemi. V něčem je Praha možná sofistikovanější, ale mně dělá hrozně dobře právě ostravská přímost. Zachovala jsem si ji a občas s ní v Praze narážím.

Bála jste se velkého jeviště i velkých rolí?
Pro mě je každá role na začátku těžká a občas mám dokonce respekt z naprosté pidirole. Někdy jsem tak naivní, že si vlastně ani neumím představit, co mě čeká. Třeba u Maryši. Když se objevila na repertoáru, řekla jsem si: „OK, buď mi to dají, nebo nedají…“ Maryšu jsem znala víceméně ze školy, ale příliš jsem si neuvědomovala, co to je za úžasný úkol… Dobře, přiznám to – i když se snažím být pokorná – tak jsem si ji přála, a když jsem ji dostala, byla jsem samozřejmě ráda. Nicméně to samé bych vám řekla téměř o kterékoliv jiné své roli.

Po Spalovači mrtvol byla Maryša už druhou spoluprací s Janem Mikuláškem. Nepodepisují se velké a krásné, ale poněkud temné role na vaší psychice?
Musím se přiznat, že trochu ano, zvlášť když se sejdou ve dvou dnech po sobě. Někdy si říkám, co dělají holky, které jsou u Mikuláška v souboru a podobné věci hrají každý večer… Vždycky jsem z Maryši i Lakmé po představení trochu rozhozená, a přitom si nemyslím, že patřím mezi herečky, které by se svými rolemi nějak drásaly. Lidé často říkají, že je Mikuláškovo divadlo stylizované, pro někoho možná i vnějškové, ale on se snaží naopak najít skutečnou pravdu a nesnáší klišé. Když hraju v jeho inscenacích, tak se mě divadlo více dotýká, cítím se obnaženější…

Vy jste vždy měla výrazně mladší partnery, umíte si představit, že byste si stejně jako vaše hrdinka vzala muže o generaci staršího?
Dokážu, na rozdíl od situace, kdy bych byla k sňatku přinucena. I proto se mě Maryša nějak víc dotýká. Pro mě je v ní téma manipulace, a jen pomyšlení, že mnou někde manipuluje, či mi dokonce říká, co mám dělat, je za mojí osobní hranicí. I proto na lidi často působím protivně, je ve mně zkrátka ta Ostrava, nenechám si kecat do toho, co dělám. Pocit, že mě někdo někam dotlačil a vmanipuloval, je mi naprosto proti srsti.

Říkáte to tak, jako byste s tím měla reálnou zkušenost…
S nějakou dávkou manipulace se setkáváme všichni denně a je jenom na nás, jak ji dokážeme rozlišovat nebo z ní utéct… Důležité je být bdělý a neztratit sám sebe.

Mrzí vás, že jste se za Maryšu ocitla „jen“ v širší nominaci na Cenu Thálie?
Mně přijde divný celý systém „širších nominací“, nevidím v nich smysl. Ať zůstanou jen tři hlavní, kteří si užijí svůj velký večer, proč do toho motat ještě někoho jiného? Ale jistě, všichni chceme být nějak ocenění… Na druhou stranu se mi právě u Maryši dostává tak silné zpětné vazby od diváků, že jde o určitý druh satisfakce. Ona je to téměř antická tragédie, která se přitom protíná s našimi nejniternějšími pocity. Všech zúčastněných se to něčím osobně dotýkalo, brnkalo na jejich struny a ve výsledku dochází k silnému přenosu, který diváci akceptují a cítí.

Souhlasím. Vnímáte, jak děsivě mohou rodiče poznamenat život svých dětí, a zároveň přemýšlíte i o svých rodinných traumatech.
Na jedné debatě po představení nám divačka dokonce řekla, že to jsou učiněné rodinné konstelace. Měla pravdu. Rodiče mají naordinovány určité vzorce, které vnímají jako správné, a nemají čas se zamyslet nad tím, jestli je samotné činí šťastnými. Přesto je automaticky předávají dál. V případě Maryši to ovšem nabude obludné podoby: absolutně nešťastní rodiče v touze „ochránit“ své dítě naverbují dceru do stejně nešťastné situace, v jaké jsou oni sami. Ale jde pouze o příběh bratří Mrštíků?

Mezi zaběhnuté vzorce patří i neustálá touha dětí (byť dospělých), se svým rodičům zalíbit, potěšit je i zavděčit se. Vy jste o své rodiče přišla poměrně záhy, komu se tedy snažíte dělat radost dnes?
Takhle to nemám, možná jsem vždy byla individualistka a možná je to skutečně tím, že mi rodiče odešli hodně brzy. Maminka mě vlastně nikdy neviděla hrát a táta mě na jevišti spatřil asi dvakrát. Víte, je to zvláštní, nedokážu na vaši otázku vlastně odpovědět. Možná to dělám skutečně pro sebe a jsem prostě ráda, když mám v sobě čisto a uklizeno, všechno je dobře a správně a funguje. To mi vlastně přináší největší uspokojení.

Takže jste své rozhodnutí dělat divadlo nestačila s maminkou ani konzultovat?
Maminka věděla, že se chci hlásit na DAMU. Zažila i fakt, že jsem byla přijata, ale pak, krátce nato, zemřela. Teď už je to spoustu let, ale samozřejmě, že mě přepadaly lítostivé stavy a mrzí mě, že mě nikdy neviděla hrát. Říkala jsem si: „Tolik lidí mi tleská a moji nejbližší to nevidí…“ Občas v sobě podobný smutek mám, ale více do něj nezajíždím a raději nad tím nepřemýšlím.


Není vaše drzost a bezprostřednost určitou sebeobranou, jak se s podobnými věcmi vyrovnat?
Každý navenek působíme trošku jinak a já umím být i velká depkařka, ale snažím se s tím nějak pracovat. Měla jsem už i období, kdy jsem říkala, že mě smrt a všechny ty nečekané odchody mých rodičů i sestry hodně posílily. Nechci lhát, rány osudu i úmrtí blízkých jsou ve mně opravdu hluboko. Strach, že by se to mohlo stát znovu, je pořád velký, ale snažím se s ním pracovat, aby mě už dál neomezoval.

Zbyl vám už jen bratr, vídáte se?
Jsme v kontaktu, ale myslím si, že ne tak těsně na to, že jsme tu zůstali jen sami dva. Určitě je tam taky spousta nedořešených citových věcí a máme s bratrem kus práce před sebou. Pak by to snad mohlo být v cajku…

Hodně lidí, když rychle a nečekaně osamějí, mají pocit, že si musí novou rodinu rychle vytvořit, vdát se, pořídit si děti…
Jenže já jsem v sobě měla vždy silně zakořeněný pocit, že dítě a rodina jsou obrovské tajemství a zázrak. A vždy jsem si taky říkala, že když se to má stát, tak se to taky stane. Nechtěla jsem do toho nějak výrazně zasahovat. Jistě, když potom jako poslední odešel tatínek, vytanuly mi myšlenky, že by bylo skvělé si rodinu založit. Ale pak jsem si říkala, že tím do toho vnesu úplně jiné téma, než má očekávání nového života, nového potomka, mít. Tak jsem si to na nějakou dobu zatrhla. Pořád doufám, že jednou nějakou rodinu mít budu, ale nechci tlačit na pilu, věřím v hlubší tajemství.

Jenže u hereček se rodičovství řeší více, než dejme tomu u paní z kanceláře. Vadí vám, když se lidé ptají, kdy už budete mít děti?
Teď už je to lepší, ale jeden čas to bylo úplně příšerné. Naprosto bych zakázala klást uvedený typ otázek ženám ve věku od 30 do 40. Lidé jsou občas strašně necitliví, a koneckonců vlastně vůbec nikdo neví, v jaké situaci se žena nachází, můžou v tom být zdravotní problémy, ale i zraněné srdce. Podobnou otázkou ji mohou strašlivě zasáhnout! A přitom se to považuje za běžný dotaz typu jako je „Co si dáš k pití?“ Jeden čas, tři nebo čtyři roky zpátky, jsem si říkala, že pokud mi nedají lidi s podobnými otázkami pokoj, tak jim něco snad udělám. Řeším sebe, svůj život, už tak je to pro mě někdy těžké. Ale v momentě, kdy jsem podobné otázky nějak zpracovala a vypustila, přestali se mě dokola ptát. Poslední dobou si uvědomuju, že by bylo fajn konečně si otevřeně říct, co od života vlastně chci. A co je můj ideál…

A váš ideální typ muže?
No právě, mně se muži líbí a někdy mi přijdou úžasní úplně všichni.

Alespoň tedy řekněte, co dalšího vás v současné době, kromě divadla samozřejmě, naplňuje. Jaké máte například koníčky? Na naši první scénu chodíte každý den se svou fenkou…
Já vím, jak to působí – žena po třicítce se psem – peklo! Nechci to nazývat přímo koníčkem, ale pro mě je důležitá cesta, na níž poznávám, co nás přesahuje. Hodně času trávím v klášteře, meditacemi, zajímají mě i duchovně orientované knihy. V patnácti u mě poměrně dramaticky došlo ke konverzi ke katolické církvi. A od té doby se snažím poznávat, jít někam dál a zajímat se o trvalejší hodnoty. S trochou nadsázky se dá říct, že mým koníčkem je náboženství.

Tím pádem vám musí být blízký i duchovní rozměr inscenace Nová Atlantida, kterou právě na Nové scéně zkoušíte s režisérem Jiřím Adámkem…
Víte, nefušuji moc do politiky, vše raději rozpoznávám svým rozumem. Nejsem intelektuál jako režisér Jirka Adámek, který má v tomhle směru hodně „načteno“. Pro mě je zkoušení s ním něco jako permanentní seminář. Na politické divadlo Jirka navléká něco zcela jiného, v inscenaci zaznějí politické projevy i reálné novinové rozhovory, ale ve výsledku jde hlavně o zprávu o nás, o lidech, i o tom, co a jak zrovna řešíme, jaká se snažíme hledat východiska, a že se nám to vzhledem k současné politické situaci příliš nedaří. Nová Atlantida je zprávou o tom, v jaké společnosti dnes opravdu žijeme.

Pavla Beretová (* 1983) se narodila v Ostravě. Vystudovala pražskou DAMU, během školy hostovala například v Divadle v Celetné, posléze účinkovala v A studiu Rubín, Divadle Letí či Dejvickém divadle. Od roku 2008 je členkou Činohry Národního divadla. V současném repertoáru ji můžete vidět například jako Eliševu v Mikve, Zuzanu Tylovou v inscenaci V rytmu swvingu buší srdce mé, Hermii v Shakespearově Snu čarovné noci,  Lakmé ve Spalovači mrtvol nebo Maryšu. V roce 2009 získala Cenu Alfréda Radoka  jako Talent roku. Diváci ji také znají z mnoha filmových a televizních rolí, objevila se v seriálech Ulice, Soukromé pasti, Nevinné lži, Vraždy v kruhu, Vzteklina či Dabing Street. Zahrála si i ve filmech Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka, Jako nikdy a Teorie tygra.