„Máme pocit, že v Česku se toto téma neřeší, odstavuje se na vedlejší kolej, rodiče o něm s dětmi nechtějí nebo nezvládají mluvit,“ popisují studentky JAMU z Brna, které inscenaci s názvem Malá mrtvá zvířátka v tomto týdnu dvakrát sehrály v Divadle loutek Ostrava za hudebního doprovodu kamaráda Štěpána Matalíka.

Předlohu nacházejí ve Skandinávii. „Lidé jsou tam hodně otevření a nemají problém o smrti s dětmi hovořit a snaží se jim tuto situaci přiblížit třeba skrze věci jim hodně známé, například přes metaforu s mrtvými zvířátky,“ říká Peřinová, která si ze švédštiny překládala pro inspiraci i knížku Nejlepší pohřby světa od Ulfa Nilssena.

Přes čmeláka, rejska, užovku, rybičky, myšky až po ježečka a ptáčka tak studentky oboru divadlo a výchova vtahují děti do děje, plánují poslední rozloučení s těmito tvorečky (místo rakve slouží sklenice) a malují hřbitůvek. Malí diváci, už vlastně i účastníci představení, využívají k ozdobení hrobečků listy ze zeleně u amfiteátru…

Soňa Aspridisová vzala na Malá mrtvá zvířátka devítiletého syna i přesto, že má sama velmi smutnou zkušenost. „Když byly Filípkovi tři měsíce, umřel mu tatínek. Tehdy to kluk moc nevnímal. Babička mu sice vysvětluje, že po smrti se chodí do nebe, ale mne se na to neptal. Jsem ale připravena se ním o tom bavit,“ upřesňuje. Pavla Jeřábková dorazivší do divadla loutek se třemi vnoučaty ve věku od pěti do sedmi let vzpomíná, že v době jejího dětství kdysi na vesnici byla smrt (nemluvě o sexu) prakticky tabu. „Přišla na ni řeč jen, když někdo skutečně umřel. Jako malí jsme to brávali tak, že babička spí na hřbitově, my za ní chodíváme,“ podotýká.

Děti se z diváků stávají i účinkujícími, zdobí hrobeček pro kosa a kreslí mu něco na památku.

Michaela Valíčková oceňuje vtipné a srozumitelné podání. „Moc se mi líbilo vysvětlení, že lidi, zvířata i rostliny, které zemřou, dělají na zemi místo jiným. Jsem věřící a nemám problém se bavit o smrti s dětmi“ říká s tím, že v divadle byla s neteří a synovcem. Čeká, že představení bude mít „dohru“ v podobě zvídavých dotazů.

Autorky upřesňují, že v Ostravě měly desátou a jedenáctou reprízu inscenace. „Reakce? Někteří dospělí to zpracovávají ještě teď. Asi to pro ně bylo neobvyklé, zvláštní, morbidní… Děti reagují skvěle a zapojují se do dialogu. Doma pak mají spoustu otázek,“ uzavírají s tím, že hra ještě nikoho nerozplakala. Není to ani účel.