Mezi tato díla náleží opera Richarda Wagnera -Tannhäuser. Kulturní veřejností netrpělivě očekávané nové nastudování této opery, jehož interpretace vyžaduje od všech zúčastněných obzvláštní nasazení, se stalo na počátku druhé dekády ledna první premiérovou inscenací realizovanou na prknech Státní opery Praha v roce 2014.

Režijní a scénografické pojetí inscenace diváka poněkud překvapí. Autor původně situoval děj do hradu Wartburg a na počátek 13. století. Režisér Andrejs Žagars přesunul časové i místní reálie. Středobodem příběhu se v tomto nastudování staly prostory Walhaly u Řezna a jako doba děje byla zvolena první polovina 19. století. Režijnímu záměru odpovídá vizuální podoba inscenace. Scénografovi Reinisi Suhanovsovi i Kristine Pasternaka - autorce kostýmní výpravy se úspěšně podařilo navodit atmosféru společnosti žijící v období pozdního biedermaieru.

Prostředí scény působí majestátním, ale zároveň elegantním dojmem. Tato skutečnost vynikne zejména ve čtvrté scéně druhého jednání, v níž se odehrává soutěž pěvců. Přítomností sboru zaplní scénu velký počet postav - zápletka posouvá další průběh děje ke značné dramatičnosti, přesto působí celkový obraz harmonicky jako by k divákovi promlouvala atmosféra z obrazů Carla Spitzwega.

Pěvecké výkony na hranici možností

Představitelé jednotlivých rolí jsou, jak je v operách Richarda Wagnera obvyklé, nuceni odvést pěvecké výkony na hranici svých možností. Pro hlavní úlohu byl osloven ke spolupráci švédský pěvec Daniel Frank. Jeho tenorově zabarvený hlas vynikal ve všech vysokých polohách. Svůj part zvládl znamenitě a svoje vystoupení podpořil přesvědčivým hereckým výkonem. Zejména scéna jeho pomalé smrti působila velice sugestivním dojmem.

Danielu Frankovi byly důstojnými pěveckými partnerkami Jolana Fogašová a Dana Burešová. Prvně jmenovaná pěvkyně působící na prknech pražských operních domů jako host vytvořila rozsahem relativně menší, ale dějově a vizuálně velmi důležitou roli Venuše. Kvalita sopránového hlasu Jolany Fogašové je nesporná. Vlivem přílišné stylizace kostýmu působila její bohyně lásky až příliš smyslně, což není ke škodě celkově příznivému dojmu z vytvořené role.

Dana Burešová, sólistka opery pražského Národního divadla, se plně vcítila do postavy Alžběty, neteře lantkraběte durynského. Alžběta v její interpretaci je vznešenou dámou z nejvyšších společenských kruhů. Pěvecký projev Dany Burešové byl doprovázen střídmými pohybovými gesty a úspornými výrazovými prostředky. Postavu Hermanna, lantkraběte durynského ztvárnil Jiří Sulženko. Nechal naplno vyniknout hloubce svého hlasu. Své postavě dokázal propůjčit majestátnost vladaře dvora žijícího oproti původní předloze v reáliích závěrečné etapy feudální éry a nikoli v časech jejího rozkvětu.

Nepřehlédnutelná byla pětice postav pěvců. Stylizace představení umožnila vizuální proměnu těchto postav ze středověkých trubadúrů na armádní důstojníky. Těchto rolí se úspěšně zhostili Svatopluk Sem, Martin Šrejma, Roman Vocel, Václav Sibera a Miloš Horák. Pruská šeď uniforem dodala celkovému vyznění jejich vystoupení monumentalitu. Pojetím své postavy vynikl Roman Vocel v úloze Biterolfa. Zejména konflikt mezi Biterolfem a Tannhäuserem ve druhém jednání, který vyvrcholil Tannhäuserovou inzultací, dal při pohledu na uniformovaného Biterolfa tušit temné stíny dějinných událostí, které postihnou Německo mnoho let po smrti Richarda Wagnera, jehož umělecký odkaz bude v této době zneužit.

Potlesk ve stoje

Nové nastudování Wagnerova Tannhäusera překonalo veškerá očekávání. Premiérové představení bylo odměněno dlouhotrvajícím bouřlivým potleskem ve stoje, což nebývalo vždy pravidlem. Uvedení tohotovelmi kvalitně inscenovaného hudebního díla může znamenat mezník, kterým Státní opera Praha překročila období nejistoty a zároveň příslib nové epochy, v níž by umělecká a společenská prestiž této instituce mohla opět dosáhnout značného významu.  

Stanislav Vaněk