„Na téma jsme narazili při přípravě jiného projektu. Šlo o politickou satiru zaměřenou na polistopadový vývoj naší země a jedním z témat, kterému jsme se věnovali, byla devadesátá léta a fenomén splývání světa podsvětí a ruských tajných služeb. Setkávali jsme se s novináři, četli jsme knihy, z nichž jedna byla právě Putinovi agenti. Zlomové pro nás pak bylo setkání s jejím autorem Ondřejem Kundrou a zjištění, že Rusko agenty staré školy nadále využívá, že to není uzavřená historická kapitola,“ říká Petra Tejnorová.

Přece jen jde o ožehavé téma. Neměli jste nějaké obavy, ať už z čehokoli?
Jan Tošovský: Mám pocit, že jsme se nijak zvlášť nebáli, alespoň zpočátku. Ale určitě nám při setkání s některými novináři nebo jinými odborníky běhal mráz po zádech. Konkrétně si takhle vybavuju třeba setkání s Pavlou Holcovou, ředitelkou Českého centra pro investigativní žurnalistiku a blízkou kolegyní zavražděného Jána Kuciaka. Ta nám odkryla pozadí různých mafií a zločinných spolků, které v Česku operují.

Kromě toho, že jste při tvorbě inscenace čerpali z knihy Ondřeje Kundry, sami jste k tématu podnikli vlastní výzkum. Co bylo jeho výsledkem?
Petra Tejnorová: Čerpali jsme hodně z příběhu a případu agenta Roberta Rachardža. Kapitola o něm v knize nesla kontury hollywoodského velkofilmu, ale přitom to byla realita odehrávající se v roce 2009 v Čechách. Oslovili jsme i řadu expertů hlavně v oboru bezpečnosti a dezinformací, ale také přímé svědky případu. Kladli jsme si totiž otázky, jak s filmovým a obecně obrazovým materiálem pracovat v době zahlcené vizualitou, kdy internet, informace, slova a kamera jsou novým typem zbraní.

Zaujala nás také kapitola od Timothyho Snydera v jeho knize Tyranie – 20 lekcí pro 20. století, která se jmenuje Chraň si své soukromí. Upozorňuje na to, že nestoudní mocní k manipulaci s lidmi využijí vše. Důležité je neposkytnout jim k tomu příležitost. Případ Roberta Rachardža je ukázkou, jak lze ohrozit důvěryhodnost lidí, najít jejich slabá místa. Pro divadelně filmové zpracování bylo velkou výzvou najít způsob, jak tento příběh divákům zprostředkovat, aby ho mohli opravdu zažít. Najít průsečík mezi divadlem a špionážním thrillerem, mezi napětím a fakty. Zásadním rozhodnutím bylo soustředit se na povahu obrazu, který umí dokonale lhát. Film vám může ukrást identitu.

Jaký bude další osud inscenace?
Petra Tejnorová: Od září máme naplánované reprízy na domovské scéně Jatka 78 v Praze, konkrétně 22., 23. a 24. V říjnu nás čeká zájezd do Ústí nad Labem.
Jan Tošovský: To vše samozřejmě za předpokladu, že tomu bude pandemická situace nakloněná a vláda umožní kultuře fungovat.

Co vás napadá v kontextu s informacemi o agentech v Česku, které se na nás od pátku hrnou?
Jan Tošovský: Upřímně řečeno, po tom, co jsme se dozvěděli od investigativních novinářů a dalších odborníků na tématiku, nás to nijak nepřekvapuje. Ruský vliv u nás je enormní, pro Rusko představujeme bránu do Evropy, vzhledem ke kvalitám a vazbám zdejších politických špiček možná dokonce jakousi pátou kolonu. Zároveň je zde silné dědictví komunismu a stesky po starých dobrých časech, to ani třicet let po revoluci nevymizelo. Zdejší společnost prostě díky své minulosti představuje skvělou živnou půdu pro ruskou propagandistickou a dezinformační politiku. Čím déle si budeme namlouvat, že nejsme v hybridní válce, tím hůř pro nás.