Bylo těžké najít klíč k té jinakosti?
Často inscenované opery jsou pro tvůrce do určité míry minovým polem, ve kterém se od nich očekává, že budou kličkovat mezi všemi již provedenými interpretacemi. Což se mi moc nechtělo. Hudba Prodané nevěsty je příliš krásná a práce na opeře natolik náročná, aby naším cílem bylo pouze "udělat to nějak nově" nebo "jinak". Proto jsem si nejdříve vymínila čas na to, abych vedení představila svou vizi, a teprve poté, abychom se dohodli. Mezitím jsem operu poslouchala a snažila se sama v sobě zjistit, co v ní upřímně slyším a cítím.

Co jste zjistila?
To, co mě na ní nejvíce oslovovalo, byla radostnost a lehkost. Smetana se Sabinou ji psali jako komickou operu a jedním ze základních podnětů naší inscenace je touha tento žánr dodržet. Druhou zásadní věcí pro mě byl fakt, že určité tradici, kterou při poslechu chtě nechtě cítím, se také nedovedu zcela ubránit, ale na druhou stranu je pro mě Smetanova hudba natolik živá a moderní, že nechat se tradicí zcela svázat necítím jako nutné. Postupně z těchto všech úvah vznikla vize opery, která radostným a vtipným způsobem vypráví nejen příběh Mařenky a Jeníka, ale také to, jak se opera dělá. A jak se s podobnými národními poklady musí často složitě bojovat, než se člověk od všech tlaků dokáže osvobodit a upřímně se přiznat k tomu, co v dané hudbě opravdu cítí. Naše inscenace je hravá a dává velký prostor zpěvákům ukázat se i v jiných polohách, než je obvykle lidé znají. A dává také možnost nahlédnout do zákulisí toho, jak práce na opeře vypadá. Což je někdy vtipné, někdy absurdní, někdy silně emotivní, někdy divoké a někdy dojemné a hlavně výsostně lidské. A přesně takové jsou polohy, které Smetanova hudba a Sabinovo libreto nám inscenátorům nabízí. 

Takže se dočkáme i humoru? V německé inscenaci, která tu byla k vidění online v rámci festivalu německého divadla, přijel na scénu i traktor…
Humoru se dočkáte určitě. Traktor sice nemáme, ale máme v rukávu jiná esa. A možná přijde i 12 opic.

Mařenka prý má dvě tváře, mladší a starší. Proč?
Mařenka bude mít dokonce tři tváře. Protože o její roli v naší inscenaci usilují tři operní divy. Což je nejen zábavné (neboť takové snahy mají své peripetie), ale je to také hudebně zajímavé, protože si divák může uvědomit, jak veliký rozdíl dělá v dané roli samotný interpret a jak každá Mařenka může působit zcela jinak. Nicméně boj o roli se vcelku rychle vyřeší.

Budou oživením i kostýmy Kateřiny Štefkové?   
Scéna a kostýmy odrážejí zmíněný fakt, jak složité je podobné tituly inscenovat. Jak těžké a někdy příliš úporné modernizování může věci uškodit, a naopak tradice působit osvěžujícím dojmem - když v ní člověk dokáže najít něco za sebe. Na scéně uvidíme leccos, budou tu i kroje, i když možná v trochu netradiční podobě. 

Jakou ambici ohledně diváků máte? Cílíte na mladé, nebo bude vaše „Mařenka“ pro všechny? 
Věříme, že pro mladé diváky nebo pro ty, kteří do opery zavítají jen párkrát za život, bude představení přístupné právě tím, že si z naší velevážené inscenační práce dělá spíš legraci. Jsem člověk, který se snadno nechá znudit a nudím se nerada. A opera - jako žánr nakládající s dlouhými kusy - dokáže mnoho diváků znudit rychle. Proto se snažíme, aby měl divák, kterého první plán v pozornosti neudrží, možnost hledat si zábavu a drobné radosti v dalších rovinách příběhu. Pro zasloužené "prodankovské" diváky, kteří se honosí seznamem zhlédnutých Prodaných nevěst, může být naopak uspokojující množství paralel, citací a typicky "operních" situací, které jistě dokáží ocenit. Děláme si legraci i z různých pěveckých a hereckých zlozvyků, z technických problémů, se kterými se každá inscenace potýká. Někdy jsou tu ale hudba i výkony interpretů natolik silné, že všechny legrácky a rozruchy jdou stranou. A zůstane jen čistá, jednoduchá situace, ve které se ironie změní v upřímnou, silnou emoci.

Dokončujete také film Buko z prostředí koňské farmy. Podařilo se ho natočit podle vašich představ?
S Bukem jsem strávila téměř celý minulý rok a těsně před začátkem zkoušení v Národním divadle jsme dokončili střih. Nyní s ním dovádí náš pan mistr zvuku Jiří Klenka a já se těším, že po premiéře Prodanky ho budou moci v klidu dodělat. A zatím… z něj mám radost. Natáčení bylo složité, ale krásné. Vedle Aničky Cónové, Marthy Issové, Petry Špalkové a Honzy Ciny hraje jednu z hlavních rolí kůň, což byl element, kterému se celé natáčení muselo zásadně přizpůsobit. Točilo se dva měsíce v přírodě. Ve všech živlech. Ve všech denních i nočních dobách. Ale právě ta intenzita a určitá nekompromisnost toho, že my se musíme přizpůsobit tomu, co nám příroda nabídne a dovolí, dala natočenému materiálu něco, co bychom asi bez této premisy sami do filmu nedostali. Tak uvidíme, jestli z něj podobnou radost jako my budou mít i diváci.