Je zábavné sledovat Jeppeho počínání, na druhou stranu vzbuzuje lítost. Stal se předmětem „legrácky“ a následně ještě většího posměchu…
No, ano, osud si s ním pohrál. Když se ocitá v nečekané situaci – někde, kam nepatří – reaguje na ni jako spousta lidí, kteří se s něčím podobným setkávají dnes a denně. Podlehne jednoduše pokušení a chce výš a výš.


Což se ne vždy vyplácí.
Známe to i z politiky, ale o té mluvit nechci. Na Jeppeho nahlížím jako na běžného člověka, který má své chyby a slabosti. Jeho příběh hrajeme ve starých kulisách, ve vesnickém baroku, jak si žádá předloha, ale vlastně se týká každého z nás. Je ze současného pohledu o tom, že místo toho, aby si doma chlap popovídal se ženou, vzájemně si řekli, co kdo potřebuje, co koho bolí a jak má jeden druhého rád, raději zapínají televizi. A nevědí o sobě vůbec nic.


S každou postavou pracujete do hloubky. Jak ji studujete, jak hledáte její podstatu?
S každou rolí začínám od nuly, jako bych předtím žádnou nehrál. Přečtu si doma celou hru a sám v sobě si řeknu, jaká ta moje postava byla jako kluk, jaké měl dětství, jakou měl maminku a výchovu, jaký je z něj člověk, čeho se bojí, když dělá zlé věci, proč dělá dobré věci – od toho se všechno odvíjí. Samotný text je pro mě tedy vodítkem, za nímž se skrývá celý oceán jednání a myšlení té které postavy, a to mě při jejím objevování strašně zajímá a baví. Zároveň pořád pracuju se sebou samým – co mě potkává, co prožívám každý den, a to chci také hrát na jevišti. Takže nemaluju roli jenom vnějškově, ale také vnitřně. Vzájemně se obohacujeme.


Slyšela jsem, že víc než zkoušení máte rád hraní před diváky, s nimiž svou roli dotváříte…
Už ať jsou tady, hlavně u komedie je to důležité. Když jsme nedávno uváděli Večer tříkrálový, seděli v publiku dva asi desetiletí kluci a strašně se smáli. A to bylo tak osvobozující! Moc mě pobavili, smáli se těm „dětským“ věcem, kterých si dospělí třeba ani nevšimnou, a tím v té mé roli, potažmo hře otevřeli zase něco jiného, co jsem si teprve díky nim uvědomil. Říkám si – no jo, vždyť to tam je, taky mi bylo deset a díval jsem se na svět očima kluka. Tak to mě strašně nakoplo, bylo to krásné.


Režie Jeppeho z vršku se chopil principál divadla Jan Hrušínský. Jeho otec, Rudolf Hrušínský, ztvárnil tutéž roli v 60. letech v Národním divadle. Inspiroval jste se?
Podíval jsem se ze záznamu na torzo toho představení, spíš ze zvědavosti. A s panem režisérem jsme – jako v případě předešlých inscenací – pracovali na základě vzájemné domluvy. Sladili jsme, co chtěl on, co jsem chtěl já a co si žádala situace. Sám nejsem schopen udělat na jevišti vůbec nic, všechno je to týmová práce.

V komedii Jeppe z vršku dále hrají Miluše Šplechtová, Zdeněk Hruška, Václav Jílek, Jan Hofman, Michal Kern, Martin Sitta, Václav Chalupa, Kristýna Hrušínská a Tereza Němcová. Hru volně zpracoval Jaromír Pleskot, hudbu složil Jan Kučera, autorem scény je Ivo Žídek. Kostýmy vytvořila Ivana Brádková.