V Dlouhé měla premiéru reality show z 18. století

Ve hrách u nás ne příliš známého autora se od druhé poloviny 20. stol. oceňuje jeho precizní analýza manipulace

s lidmi. Ta je tématem i Experimentu, ve kterém se kněžna s knížetem rozhodnou v laboratorních podmínkách prověřit svůj spor, které že pohlaví, mužské či ženské, je proradnější. Čtyři mladí lidé vychovávaní v odloučení od společnosti se mají poprvé setkat. Jejich objevení druhého pohlaví, zamilování se do sebe, ale i první nevěra má vytvořit iluzi příkladového modelu „počátku světa“ a dopomoci tak šlechtickému páru k rozluštění teoretické pře. Jenomže co se salonním svárem 18. století na počátku třetího millénia? Opravdu si dnes, po několika vlnách ženského emancipačního hnutí, chceme stále dokazovat, že to byla žena, kdo první zradil svou lásku; případně naopak? Opravdu dnes, po sexuální revoluci 60. let, stále věříme, že se společenskými normami „nezkažení“ jedinci budou držet našich modelů partnerství? Co kdyby těmto „čistým duším“ nepřišlo divné žít spolu a milovat se dohromady? Co kdyby jim naopak přišlo úplně normální zamilovat se do svého pohlaví?

Dnes archaicky působící obsah sporu vyřešila Burešová formálním klíčem, do něhož inscenaci uzavřela. Marivauxův Experiment přenáší do reálií televizních reality show. Na scéně vidíme vše, co k tomuto žánru patří: „vilu“ připomínající výběh goril, obrazovky, kamery i mikroporty; občas nahlédneme kamerou do zákulisí, někdy jsou protagonistům bodovány jejich hádky, tu a tam zazní výstražné znamení, když se překročí světelná hranice hracího prostoru.

Přesto inscenace v Dlouhé v jistém smyslu „ťala do živého“. Když se nakonec zjistí, že žádné pohlaví nelze za nevěru kolektivně vinit, hra se zastaví. Reality show končí upoutávkou na další show (tentokráte o eutanazii), jíž střídá skutečná reklama na Philips (hlavní sponzor inscenace). I takhle totiž mohou za pár měsíců vypadat premié〜ry v divadlech veřejné služby, přestane-li se po transformaci pražského divadelnictví rozlišovat mezi komerčními a uměleckými ambicemi. Inscenátorům se tak alespoň v závěru povedl ironický, přesně míření políček naší realitě.

Jan Jiřík