Z tlampače zní rachotící hlas mravnostní hlídky. Tempo se stupňuje, krize spěje ke svému vrcholu. A najednou je ticho. Takové, že je slyšet i zašustění kapesníku o několik řad dál. Závěrečná sborová píseň, v níž se přidávají všechny postavy, je strhující tečkou. Do očí se derou slzy.

Mikve, adaptace nejznámější izraelské hry současnosti, v podání osmi hereček Městského divadla se zprvu tváří takřka idylicky. Do rituální lázně přicházejí typizované figury, jež reprezentují ženy různého původu, různého sociálního postavení, různé hloubky náboženského vyznání. V bezpečném prostředí vyhrazeném výhradně ženám, kde se mají před Bohem očistit, aby opět mohly mít fyzický kontakt se svými muži, se navzájem otevírají a na povrch vyplouvají jejich nejniternější trápení a bolesti. Proč právě v mikve? Snad proto, že nikde jinde nemůže jejich hlas zaznít plnou silou, snad proto, že doma je jejich hlasem vždy muž, jenž je před Bohem zastupuje.

Nesporná síla boleslavské inscenace pramení ze dvou hlavních zdrojů. Prvním jsou neuvěřitelně silné příběhy jednotlivých postav předepsaných autorkou, z nichž řada je inspirována skutečnými příběhy. Druhou jsou herecké výkony. Jde však o spojené nádoby.

Režisér Petr Mikeska obsadil osm nádherných partů skvěle zvolenými herečkami, které mají co hrát. Snad každá z nich má navíc alespoň jeden moment, kdy diváka díky ní píchne u srdce. Jde o repliku, gesto, letmý dotyk i celkovou proměnu. To například v případě lázeňské Šošany (Karolina Frydecká), kolem níž se celý příběh točí.

Svěřený prostor úsporně a sugestivně využívá Ivana Nováčková jako Chedva, dojemný přerod striktní Hindi hraje půvabně Eva Reiterová a zejména melancholické tóny živelně vyvažuje matka na plný úvazek Esti Aleny Bazalové. Skvěle se uvedla i nová členka souboru Hana Marie Maroušková jako nešťastná nevěsta Tehíla.

Divák nemusí být odborníkem na judaismus, aby našel pro postavy pochopení. Přestože židovské rituály jsou nám, lidem převážně bez víry, cizí, k otázkám, s nimiž se hra vypořádává, máme stejně blízko. Mikve je navíc ideálním prostředím, kde ženy odhalují jak svá těla, tak také srdce.

Otázku nahoty vyřešil režisér Petr Mikeska zcela decentně. Jeho adaptace Mikve se obejde bez patosu, bez lichých tónů i bez jakéhokoliv ornamentalismu. Sázka na silné příběhy a poctivé herectví se vyplatila. Městské divadlo nasadilo první inscenací sezóny laťku vysoko!