Od té doby je Robert Bellan vyhledávaným tvůrcem především komedií, a to nejenom v Uherském Hradišti, ale také v Pardubicích, Příbrami, Praze, Olomouci a dalších městech. Nejčastěji se však vrací právě do Slováckého divadla. V těchto dnech pomalu začíná finišovat s přípravou snad nejbláznivější komedie, jakou tato scéna kdy uvedla. Jmenuje se Peklo v hotelu Westminster a premiéra je už za 14 dnů.

Dramaturgyně Iva Šulajová na první zkoušce komedie Peklo v hotelu Westminster prohlásila, že jste si ji schovávali na ten nejlepší čas několik let. Bylo těžké ustát, aby nevznikla v jiném divadle?
Byl jsem v jednání i s divadlem Pardubicích, kde se možnost uvést tuto hru také objevila, ale vzhledem k tomu, že jsme si slíbili s dramaturgyní Ivou Šulajovou, že ji budu dělat později ve Slováckém divadle, vybral jsem pro Pardubice jinou Cooneyho komedii A je to v pytli. Je to ale také velmi kvalitní komedie, tak se v Pardubicích ani moc nebránili.

Jak jste Peklo v hotelu Westminster objevili?
Hra je poměrně známá, nebylo třeba ji objevovat, ale pro svou náročnost se zase tak často nehraje. Takže v „hledáčku" byla opravdu poměrně dlouho. Slovácké divadlo, respektive jeho soubor je v tomto žánru a konkrétně v Cooneyho komediích natolik kovaný, že jsem nepochyboval, že právě tento kus zvládne a přinese tak divákům kvalitní a vkusnou zábavu.

Čím je podle vás hra jedinečná?
Množstvím vtipných dialogů a vypracovaným systémem záměn a nedorozumění, vedoucích k nečekaným situačním zvratům. Vše je přesně vyváženo pro co největší komický účinek. Jedinečná je i řekněme jistou „komplikovaností", což se týká technického zvládnutí všech odchodů, příchodů a souběžného jednání ve dvou prostředích. Jistá komplikovanost Cooneyho her obecně sice dává velké nároky na inscenátory, ale když se povedou „rozrébusovat", vyvolávají spolehlivě bouře smíchu u diváků.

Kdybyste se potkal s autorem Rayem Coonym, co byste se od něj chtěl dozvědět?
Zajímalo by mě víc věcí: jakým stylem píše, jestli si dělá při psaní svých her nějakou mapku vztahů a situací, časových posloupností, jestli ho baví víc psát, režírovat, produkovat, ředitelovat, hrát, nebo se vozit na jachtě v Karibiku. Tohle všechno ve svých 81 letech totiž prý autor souběžně a naplno provozuje. Což je neuvěřitelné a mě by zajímalo, jak to všechno sám zvládne, nebo jestli to není třeba tak, že za jeho jménem funguje celý tým spolupracovníků, jak tomu bylo u renesančních mistrů v Itálii.

Čím to je, že jsou coonyovské komedie mezi diváky tak oblíbené?
Mají dokonalou stavbu a většinou jednoduchý příběh s uvěřitelnou výchozí situací, se kterou se může každý ztotožnit. Témata jsou srozumitelná a ze života, a když se následně začnou dít neuvěřitelně komplikované „zamotance" dovádějící postavy do smolných situací, diváci si smůlu většiny postav náležitě užívají. Jsou rádi, že se to neděje jim.

Navážete nějak na vaši úspěšnou inscenaci 1+2=6 od stejného autora?
Chtěl bych navázat nejen na 1+2=6, ale i na hru Nájemníci kolegy Duška v tom smyslu, aby byla nová hra diváky stejně dobře přijímána, hlediště bylo pořád plné a aby anglický humor pana Cooneyho ve Slováckém divadle i nadále vítězil.

Kdybyste si mohl nějakou hru obsadit podle vašich snů jakýmkoliv hercem světa, kdo by to byl?
Nemám sny, že bych si mohl obsadit nějakého světového herce, myslím, že divadelní herec ve Slováckém divadle dokáže při dobré konstelaci zahrát svou roli tak, jak by to nezahrála kdejaká světová hvězda. To je právě kouzlo divadla, divák má možnost vidět i na oblasti herecké originály, které jsou schopné zahrát svou roli na Oskara. A nejen slováckého. Kdybych si ale musel obsadit jednoho světového komika například do situační komedie, tak bych si vybral Billa Murrayho.

Jak probíhá zkoušení Pekla v hotelu Westminster? Co říká váš komediální instinkt?
Jsou to takové vlny, sinusoidy, někdy odcházím ze zkoušky ve stavu hraničícím s euforií, s příjemným pocitem geniality své i všech zúčastněných. Jindy mne zase přemáhají pochybnosti a nevím, jestli to vůbec dáme do premiéry dohromady. Jinak ale zkoušení probíhá podle očekávání v pohodové a kamarádské atmosféře, jak to mám rád.

Nedochází k žádným třecím plochám?
Ne, i když se nevyhýbáme ani otevřeným debatám a mnohdy si říkáme s herci i nepříjemné věci týkající se například techniky jejich komediálního herectví. Nic si nepředstíráme, nikoho nehodnotíme, každý má právo se při hledání ideální podoby role, nebo situace, ztrapnit kolikrát chce, včetně mě, všem nám jde o výsledek co nejlepší divadelní představení.

Jak se podle vás v posledních letech vyvíjí soubor slovácké scény?
Vyvíjí se kupředu, ta koncentrace energie víceméně bez vnějších rušivých vlivů, zkušenost a společný způsob hraní je znát. Obdivuhodná je pracovitost a pokora souboru. Myslím, že každý režisér vzpomíná na soubor Slováckého divadla s potěšením a rád se sem vrací.

(kaj)