Ocenění obdržel za umělecký přínos zdejšímu divadlu ve středočeském městě působil před třiceti lety, kdy byla tamní scéna spojena s divadlem na Kladně.

Po příchodu do bytu v pátém patře jsem se posadila do pohodlného houpacího křesla, dostala jsem sladké pohoštění a také pozvání do pražského divadla Viola na nové představení Neumím jinak než láskou o spisovatelce Boženě Němcové, které Miloš Horanský napsal a nastudoval „na tělo" herečce Tatianě Vilhelmové.

Rozhovor s profesorem Horanským patřil mezi ty nanejvýš příjemné. Za svůj život prošel mnoha angažmá po celé České republice, dokázal se vypořádat s totalitním režimem a tvořit a režírovat i za vlády komunistů. I když byl v roce 1968 jedním ze spoluzakladatelů protirežimního KANu (Klubu angažovaných nestranníků), odmítá jakoukoli kolektivní vinu a komunistické funkcionáře nehodlá házet do jednoho pytle.

„Kolektivní vina je ta největší zrůdnost, já bych mohl za několik tehdejších komunistů dát ruku do ohně," říká. Necelé dvě hodiny, kdy jsem se ani tolik neptala, jako spíš naslouchala, byly výživnější než bádání nad učebnicí dějepisu…

Za svůj život jste vyměnil mnohá angažmá na regionálních divadelních scénách. O co jste se zasloužil v Mladé Boleslavi?

Hostoval jsem tam v letech 1984 1989, neboť bylo ještě spojené s oblastním divadlem na Kladně, kde jsem byl v angažmá. Přímo pro Boleslav jsem pak mezi lety 2000 až 2010 udělal tři představení, Lofter aneb ztracená tvář, Othella a Tartuffa. Tehdy jsem spolupracoval s ředitelem Skřípkem a uměleckým šéfem Kettnerem, jejichž vtisk do podoby boleslavského divadla je zásadní a mohutný. Obdivuhodná je trvalá ředitelská živost a invence ředitele Skřípka, který vede divadlo už dvacátou sezonu, a po odchodu šéfa Kettnera, s nímž tvořil výborný tandem, obohatil svoji práci přijetím tvůrců nejmladší generace (Pavel Khek a Petr Mikeska - pozn. red.).

Jak toto ocenění vnímáte?

Je to radost, pocta a příjemné vědomí, že dali Horanskému znaménko na čelo. Stále jezdím do Boleslavi jako domů, mám to tam moc rád. Divadlo se nachází v krásné, secesní budově, do které je radost chodit. Vždycky jsem v Boleslavi pracoval s náročnými tvůrci silných srdcí a otevřených myslí.

Máte rád i město Mladá Boleslav jako takové?

Je to město, které bylo jednou pošpiněno a potupeno tím, že muselo ubytovat ve svých kasárnách okupační rudou armádu. Ještě když jsem jezdil do Liberce, kde jsem měl angažmá před Kladnem, tak jsem jejich kolony potkával. I proto se tehdy urychlila stavba dálnice Praha-Boleslav, aby tam spřátelená hnusná vojska měla přístup.

Za svoji kariéru jste hojně pracoval v oblastních divadlech. V čem jsou pro vás jedinečná?

Malá divadla jsou posvátná tím, že jsou velmi intenzivní a robotná. Herci nemají „vedlejšáky" v různých médiích jako herci z velkých měst. Vkládají se potom celí srdcem i duchem do práce v rodném divadle.

Hledal jste si v místech vašich angažmá bydlení, nebo jste stále dojížděl domů do Prahy?

Pořád jsem bydlel v Praze. Když jsem pracoval na Kladně a v Boleslavi, dalo se bez problémů dojíždět. V Liberci, v Ostravě nebo v Chebu to bylo horší, tam jsem vždycky přes týden zůstal, a vracel se domů na víkendy. Vedl jsem velmi potulný život, hodně jsem po republice jako pavouk poskakoval.

A co vaše manželka? Jezdila s vámi?

Ta zůstávala v Praze. Je to lékařka, měla tu zaměstnání, takže jsme se viděli jednou za týden nebo za čtrnáct dní. Bylo to ale velmi pestré a nevadilo mi to. Neměl jsem pocit vyhnanství, nikdy jsem nežehral na to, že musím dojíždět. Pracovat v divadlech po celé republice bylo zajímavé a nabíjející.

Ani rodina vám nikdy nevyčítala, že nejste více doma?

Nene, ambulantní manželství jsou v něčem dobrá. Dojíždění vztahy často „ofrišuje". Že jsem byl každou chvíli v jiném divadle, je taky dílem osudu, a já jsem byl hlavně po osmašedesátém rád, že můžu vůbec někde pracovat. Byl jsem vděčný tehdejšímu řediteli divadla v Chebu, který mě zaměstnal, a následně stejně tak řediteli v Liberci. Oba věděli, že to nemám s režimem dobré, ale přesto mi nabídli práci. O obou můžu říct, že ač to byli komunisti, byli eticky narovnaní a nechyběla jim odvaha. Tady je vidět, že je třeba se na tehdejší lotry dívat diferencovaným pohledem.

Komunisty jste si rozkmotřil poté, co jste v roce 1968 i se svou ženu spoluzakládal a následně vedl Klub angažovaných nestraníků, tzv. KAN. Nebál jste se tehdy možných následků?

Měl jsem jednu výhodu nikdy jsem nevolal po krvi. Oni měli v zápisech, že mezi nimi rozlišuji. V KANu jsem měl na starosti tisk a kulturu a všechny jsem burcoval, že neexistuje hromadná vendeta, žádné věšení soudruhů na stromy. Naopak jsem prosazoval i vůči nim postoje humanisty. Takže když si komunisti listovali v mých kádrových materiálech, měl jsem u nich sice černý puntík za KAN, ale na druhou stranu také růžový ruměnec, protože jsem se v něm nechoval mstivě. Stejně tak také ti rozumnější komunisti diferencovali mezi námi.

Málokdo asi dokáže takový „vícepohled" vzít za své. Podíváme-li se na naše dějiny, kolektivní vina byla to, k čemu se tady rádi mnozí upínali.

Kolektivní vina je zásadní chyba naší historie. Je velmi zločinná, hloupá, povrchní a my bychom ji neměli aplikovat. Znám dost tehdejších komunistů, které bych obhajoval. Byli nahoře, dělali relativní dobro a byli schopni se za „provinilce" postavit, když věděli, že se o to zasloužil. Kolektivní vina je zrůdnost, tři miliony Němců odsud po válce neměli vypadnout. I kdyby to trvalo několik let, měli být individuálně souzeni. Mohla jich odejít čtvrtina a mnozí by tu zůstali.

Kolikrát jste dostal nabídku ke vstupu do KSČ?

Když jsem byl v Liberci, volal mi jednou ideologický tajemník, prostý rázovitý člověk, soudruh Henek. Povídal mi velice nabízivě a vstřícně, jestli bych nemohl vstoupit do SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství - pozn. red.). To byla moje jediná zkušenost, členství ve straně mi nikdy nenabídli, to si netroufali. Věděli, že jsem odjinud.

I přes váš postoj ke straně jste se od absolvování vysoké školy mohl celý život věnovat režii. Měl jste někdy nějaké jiné zaměstnání?

Pouze jsem byl dva roky bez angažmá, po nástupu normalizace v letech 1970 až 1973, než mi nabídli angažmá v Chebu. Během té doby jsem byl na volné noze, dělal jsem pod jinými jmény to a ono. Nebylo to jednoduché, měl jsem ale něco našetřeno a moje žena, lékařka, práci neztratila, takže jsme to zvládli.

Předpokládám, že s vaší paní jste se seznámili také na nějaké divadelní štaci?

Ano, poprvé jsem ji potkal při jízdě vlakem z Prahy do Opavy. V té době už měla rozjednané zaměstnání v Praze na ústavu fyziologie, do metropole také často jezdila za kulturou. Byla přítelkyně hudebníků Petra Ebena a Ilji Hurníka, s nimiž jsem se potom přes ni také seznámil a dělal s nimi hudbu k několika inscenacím. Při té cestě jela ze svého týdenního pobytu v Praze domů do Opavy, já jsem tam jel do práce. Tak jsme se seznámili, sblížili a romanticky se spolu proplétáme životem.

Brával jste ji tehdy do divadla?

Manželka byla velká milovnice divadla a vážné hudby, vím, že odpradávna ctila Leoše Janáčka. Tehdy jsem použil jeden jeho motiv do Čapkovy Věci Makropulos, kterou jsem režíroval. To se jí moc líbilo… Asi jsem svoji ženu zaujal hlavně na divadelní tvorbu a umění. Byla vždycky velká divadelní fanynka a v Opavě mívala v divadelní lóži lékařskou službu. Dobrovolně si ji brávala, tehdy byli do té krásné rusovlásky všichni herci blázni. Říkali mi, pozor, Horanský, to je ta krásná dáma v bílém. A já jim říkám, že už ji znám, ať se přestanou starat.

A pak jste si ji vzal napořád s sebou do Prahy…

Od roku 1963 tu spolu žijeme. Bylo zajímavé, že v tomto roce tu dostala práci jak ona, tak já angažmá v divadle E. F. Buriana. Vybudovali jsme spolu sami půdní byt ve Španělské ulici, ten jsme potom opustili, koupili jsme menší a nyní už žijeme dvanáct let tady na Vinohradech.

V současnosti uvádíte v divadle Viola své nastudování hry „Neumím jinak než láskou" o Boženě Němcové. Prý jste ji napsal herečce Tatianě Vilhelmové takříkajíc na tělo?

Ano, patří jí to. Mám ji moc rád a věděl jsem, že dokáže podat velmi silný herecký výkon. Je plebejská i královská stejně jako B.N.

Inscenaci jste ale museli dát dohromady během velmi krátké doby, krátce potom, co Tatiana Vilhelmová opustila porodnici.

Zkoušeli jsme v nahuštěném termínu, zdálo se, že to nestihneme. Pak jsme to ale rozjeli, přidali další termíny, zkoušky o víkendech a snad se podařilo. Není to ale dokument o životě Němcové. Nevycházel jsem z pramenů, ale z empatie k ní. Chodil za ní na Vyšehrad, hodně jsme si vyprávěli, seděli jsme na rantlu, než přišel večer a hřbitovní kustod řekl konec, šero, zavíráme. Sem tam k nám přisedl i Karel Hynek Mácha, kterého Božena znala a velmi ctila…

Miloš Horanský

Režisér Miloš Horanský.Narodil se v roce 1932 ve městě Bytča na Slovensku, poté se jeho rodina přestěhovala do Kroměříže; nyní žije se svojí manželkou v Praze.

Vychodil obecnou školu a gymnázium, kde maturoval v roce 1950.

V letech 1950-1954 studoval divadelní režii na DAMU v Praze a JAMU v Brně.

V roce 1968 spoluzakládal protirežimní Klub angažovaných nestraníků (KAN).

V letech 1970 - 1973 spoluvytvářel experimentální Bílé divadlo.

Pracoval jako režisér v Beskydském divadle v Novém Jičíně, ve Slezském divadle v Opavě, ve Státním divadle v Ostravě, v pražském divadle E. F. Buriana, ve Státním divadle F. X. Šaldy v Liberci, v Divadle Jaroslava Průchy Kladno Mladá Boleslav a v Městských divadlech pražských (zároveň byl také ředitelem Divadla ABC).

V současnosti spolupracuje s divadlem Viola v Praze.

Od roku 1991 vyučuje na DAMU, v letech 1994 - 1997 byl jejím děkanem.

Během svého děkanství vybudoval na divadelní fakultě studio DISK, jejž uvnitř atria školy vytvořil jako své poslední dílo velký český architekt Karel Hubáček mimo jiné tvůrce rozhledny na Ještědu; dále i malé divadélko Řetízek a třetím Horanského „stavitelským dílem děkanským" byla studovna a knihovna instalovaná rovněž v nitru školy.

V roce 1997 byl jmenován profesorem.

Stále publikuje verše (je autorem sedmi básnických sbírek a dvou sbírek pro děti), politické komentáře a literární recenze, v minulosti přispíval například do periodik Host do domu, Tvorba, Kultura, Literární noviny, Právo aj.

Spolupracoval také s Čs. rozhlasem na inscenacích rozhlasových her.

Sám se zabývá básnickou tvorbou, vydal několik sbírek poezie a vlastní poezii také inscenoval, mj. v Divadle Na zábradlí či v pražské Redutě.

Minulý týden byl uveden do Sítě slávy za celoživotní přínos regionálnímu divadlu v Mladé Boleslavi v rámci vyhlášení ankety Zážitek roku o nejoblíbenější herce mladoboleslavského divadla.