Troje dveře pro zápletku

Jakub Nvota se pokusil obléci komedii do modernějšího hávu, aby tak prý zdůraznil univerzálnost tématu. Na scéně (scéna a kostýmy Michaela Hořejší) stojí vyvýšená konstrukce, jejíž čelo evokuje zeď současných městských domů s nasprejovanými graffiti. Vidět na ní můžeme několik karikovaných obličejů, které představují jednotlivé typy z commedie del’arte. V této zdi jsou vsazeny troje dveře.

Konstrukce rozděluje scénu rovněž do tří vertikálních úrovní: hraje se na úrovni jeviště, na praktikáblu před stěnou a nad ní se postavy objevují také na jakémsi balkóně či terase. Zatímco trojice dveří je plně využita k zápletkám, s vertikálou se tak funkčně nepracuje, přesto i ta napomáhá dynamičtějšímu pohybu po scéně. Na balkóně se odehrávají obvykle ty nejstatičtější scény, kde se objevuje zamilovaná, poněkud dětinsky a zároveň panovačně až křečovitě se vztekající Clarice (Petra Domžalová) a její věcnější a životem protřelejší služka Smeraldina (Romana Julinová), která taky – byť s jakýmsi odstupem – vzdychá po lásce.

S každou nižší úrovní se dostáváme k větší dynamice, rychlosti a rozpohybovanosti scény. Úrovni jeviště tedy vévodí sluha Truffaldino (Radovan Král), ale rovněž se zde odehrávají komické dialogy, tzv. lazzi, které byly v původní komedii masek improvizovány.

Stejně jako scéna i kostýmy v sobě nesou moderní prvky. Jejich užití však v celé inscenaci zůstává nejasné a kostýmy – jak se mi alespoň zdálo – spíš než, aby dotvářely figuru, herce omezovaly v jejich spontánním projevu.

Sluha, kterému kručí v břiše

Nelze říci, že by se Nvota snažil vést důsledně herce k opravdovým typům, nebo že by využíval nějaké konkrétní jednotné stylizace. Nicméně Radovan Král výraznou mimikou, gesty rukou i pohybem celého těla vytváří živou postavu, dětsky naivní a zároveň protřelou, které věčně kručí v břiše, až se hlady svíjí. A právě tento hlad vede Truffaldina k zdánlivým lumpárnám, na druhou stranu se svým panům snaží vždy vyhovět. Od hektických poloh, kdy něco poplete, přes nešikovnou galantnost projevovanou k Smeraldině se dostává až k záměrně předstírané úslužnosti v jednání se svými pány. Jeho figura má „drajv“ a dokáže udržet divákovu pozornost.

Pantalone, Dottore a Brighella

Stejně dobře vystavěná je postava doktora Lombardiho vpodání Luďka Randára, který svou nablblou přemoudřelostí neváhá každou chvíli obšťastňovat své okolí, takže ze sebe neustále chrlí jedno přísloví za druhým. V druhé polovině se pak těmito příslovími daří výborně pointovat jednotlivé situace a vznikají tak zábavné slovní gagy.

Zdeněk Julina pak jako Lombardiho protihráč Pantalone doktorovi nahrává a jejich dialogické výměny na předscéně přecházející místy v pantomimu patří k tomu nejvtipnějšímu z celé inscenace.

Honza Leflík pak v roli trochu zpomaleného hostinského Brighelly dokáže pouhou intonací, gestem či mimickým komentářem vtipně završit situaci.

Za zmínku stojí rovněž vskutku „chlapský“ výkon Tamary Komínkové v převlekové roli Beatrice.

ZUZANA PERŮTKOVÁ