Na kontě máte spoustu rolí, ale monodrama jste asi ještě nehrál. Nebo se pletu?
Máte pravdu. Když jsem si uvědomil, že mi právě monodrama v repertoáru chybí, začal jsem se na ně soustřeďovat. S Karin jsme do internetového vyhledávače zadali slova jako nejrespektovanější, nejúžasnější, nejlépe hodnocené monodrama na světě… Vyjelo nám několik titulů a mezi nimi byly i Všechny báječný věci z pera britských autorů Duncana Macmillana a Jonnyho Donahoea. Zeptal jsem se dramaturga inscenace Pavla Ondrucha, jestli neví o jejich českém překladu, a on že ano. A že mi jej pošle. Začal jsem si jej okamžitě pročítat a došlo mi, že jsme našli, co jsme hledali, protože ta hra má neuvěřitelný přesah. Řekl bych, že má až terapeutický účinek, je léčivá ve smyslu, že lidem otevírá vnímání, ukazuje jim všechny báječné věci, pro které má smysl žít.

Jaké to jsou?
To je individuální. Každý si může vytvořit svůj seznam věcí. Často může jít o banality, v nichž se skrývá krása a které nám připomínají určitou životní etapu, v níž jsme se cítili dobře, byli šťastní. S Karin jsme si jich vypsali už stovky, jsou mezi nimi například šumák, červený angličák, tučňák s kývající hlavou…. Všechny ty věci, na které jsme zapomněli, protože žijeme v běsu dnešní doby, přitom pro nás mohou znamenat určitou naději v lepší časy.

Rottova hudba zněla, jak kdyby ji ukradl Mahlerovi, říká Jakub Hrůša o nahrávce, s níž vyhrál prestižní cenu.
Bravo, maestro! Dirigent Hrůša má prestižní cenu. Rottova hudba je bomba, říká

Odkud a kam v příběhu Všech báječných věcí jdete?
Moje postava je vlastně vypravěč, pojmenovali jsme si jej Viktor. Diváky sugestivně provází svým příběhem - chvilku je tedy dítětem, puberťákem a dospělým mužem, chvilku je šťastný, pak zase nešťastný… Všichni se shodujeme na jedné věci, že jde o neustálou houpačku emocí.

Důležitou součástí představení jsou diváci, kteří s vámi na jevišti vystupují. Nebáli jste se této interaktivnosti? Přece jen – každý na to není stavěný.
Měli jsme už několik zkoušek - je teda fakt, že v hledišti usedli většinou mí hudební fanoušci a členové klubu Ungelt -, při kterých se ukázalo, že ona interaktivnost diváky baví. S tvůrci inscenace věříme, že bude bavit i regulérní diváky, protože předpokládáme, že vědí, na co jdou. Jinak to funguje stylem, že si před představením, kdy už nějakou dobu sedím na jevišti, vyberu očima pár jedinců a postupně je vtahuju do děje, který vyprávím. Díky nim je vlastně každé to uvedení hry jiné, protože vždycky je tam jiný táta, jiná paní profesorka, jiná budoucí žena… Je to vlastně hrozně zajímavé. A ve finále milé, protože si najednou uvědomujete krásnou symbiózu, která na jevišti vzniká. Dokládají to například i slova jednoho z mých „tátů“, který mi po představení řekl, že to pro něj byl silný zážitek a že témata, o kterých byla řeč, se jej silně dotýkají. Další paní napsala, že ji inscenace nesmírně obohatila, že jí dala novou chuť do života, z nímž chtěla skoncovat.

Jak se vám vlastně zkouší s Karin, vaší ženou? Jaká je režisérka?
Velice důsledná. Když jsem přišel z konzervatoře poprvé do divadla, největším překvapením nebo spíš zklamáním pro mě bylo, že režiséři nejsou jako ten, který mě učil ve škole, totiž česko-polský režisér Janusz Klimsza. Došlo mi, že na rozdíl od něj mnozí z nich ani nevědí, co vlastně chtějí, když jdou zkoušet. A když jsem díky natáčení Křídel Vánoc poznal Karin, říkal jsem si, že je to trošku takový Janusz Klimsza v ženském provedení. Hrozně mě to s ní bavilo, protože přesně ví, co chce. Nejvíc mě fascinuje, že mě ani po společně strávených letech „nesere“, že s ní chci pořád zkoušet a že mi jako herci přináší požitek ve smyslu, že o postavě, kterou mám ztvárnit, ví úplně všechno. Je perfektně připravená.

Richard Krajčo při zkoušení se ženou KarinRichard Krajčo při zkoušení se ženou KarinZdroj: Jan Malíř

Ona sama o vašem zkoušení vtipkovala…
Jo, většinu hry jsme nazkoušeli doma v obýváku, na pláži, na projížďce lodí, ve vaně… To vždycky přišly děti a říkaly – ježíši, oni zase zkoušejí. Takto jsme jeli několik týdnů a vlastně až ten předminulý jsme s výsledkem našeho úsilí poprvé vylezli na jeviště. Někdy, pravda, to domácí zkoušení s Karin drhlo, protože i přesto, že jsme si řekli, že začneme v deset ráno, tak ona se ještě malovala. Až v divadle dostalo všechno svůj řád.

Zmínil jste jméno Janusze Klimszy, s nímž jste nazkoušel vzpomínané Deštivé dny, které stále budí velký divácký zájem. Co pro vás to představení znamená?
Hrozně moc, myslím, že jsme se v něm – samozřejmě včetně Davida Švehlíka - krásně sešli. Vedu si statistiku repríz vzhledem ke kapacitě toho kterého sálu, v němž hrajeme, a přišel jsem na to, že na Deštivé dny přišlo během deseti let zhruba sto padesát tisíc lidí. To je zajímavé číslo. Divadlo je často vnímáno jako okrajová věc a my herci jej máme rádi, protože díky němu na jeviti odžijeme příběh od začátku do konce. Když je ale inscenace úspěšná, tak je to vlastně taky „masovka“. Stejně jako koncert nebo film. To je naprosto jasné a neoddiskutovatelné.