Vzpomínáte si ještě, kdy vznikla vůbec prvotní myšlenka napsat Dívčí válku?

Nepamatuju. Jen si vezměte, že už je to přes třicet let.

Čím si vysvětlujete, že lidi stále baví, a že ji dokáží vidět i několikrát?

To kdybych věděl, tak bych rychle napsal druhý díl. (Smích.) Herci mě k tomu neustále vyzývají. Já bych ji napsal, jenže je všeobecně známé, že druhé díly dopadají vždycky hrozně a třetí už jsou úplný průser… Přeci to znáte z těch amerických filmů.

Dívčí válka by mohla být výjimkou, která potvrzuje pravidlo, nemyslíte?

Výjimkou už byl Harry Potter. Já se vám přiznám, že přesně nevím, v čem je kouzlo mojí komedie. Proč ji lidi tak milují. Ale jestli mě tu Pán Bůh ještě nechá nějaký rok, chtěl bych ten druhý díl napsat, abych po sobě zanechal i špatnou hru a nejenom samé špičkové. (Smích.)

Repríz už máte za sebou přes dva tisíce šest set. Tušíte, kolik se za ty roky na jevišti vystřídalo herců?

Tak odhadem kolem tří stovek. Myslím, že jsme evropským unikátem. V Londýně už třicet let každý den hrají Past na myši a furt mají vyprodáno. Možná by se to k tomu dalo přirovnat. V Evropě takových představení moc není. Já jsem mezi prvními pěti, ne-li třemi. A to málokdo ví, protože se to neregistruje.

Publikum Dívčí válku miluje, kritikům jste ale trnem v oku. Tušíte proč?

To je jednoduché. Nemají rádi můj druh humoru. Oni nemají rádi ani Monty Python, proto ho vysílají v jedenáct hodin v noci, nemají rádi ani Černou zmiji a tak bych mohl pokračovat. Abych to zkrátil – jsou to lidi bez smyslu pro humor. Kritici si myslí, že by humor pošpinil kvalitu. Neumějí to. A co je nejhorší, nechají se unášet osobními pocity. To nemůže udělat profesionál. Může napsat: Pan Čech je vůl, ale tohle, tohle a tohle a pak napsat pravdu.

Když se vrátíme k počtu repríz, je vůbec možné, abyste se na jevišti ještě odbourali?

To byste se divila! Snažíme se pobavit jeden druhého drobnýma špílcema. Občas do děje zatáhneme aktuální fóry ze života na politické scéně nebo z našich osobních životů. Chuť herců se odvíjí vždy od návštěvnosti a od reakcí publika. Dívčí válka je vždycky plná a reakce jsou vynikající. Čili to vás samo nabudí k dobrému výkonu. Práce nás prostě těší.

Vyjeli jste někdy v minulosti s komedií i do zahraničí?

Ano, hráli jsme ji krajanům ve Vídni. Nemůžu říct, že by měla neúspěch, ale zdaleka z ní nebyli tak odvázaní jak lidi doma. Krajani jsou zvláštní.

V čem?

Vezměte si, že o mě nic nevědí. Ustrnuli u Semaforu s Matuškou. V roce 1968, což je nejmladší emigrantská generace, jsem já nebyl nic. Byl jsem kapelníkem divadelního orchestru Semaforu. Když se ohlížím zpátky, vlastně se divím, že na to vůbec přišli. O Válce věděli úplné houby, ale byli milí.

Ve Zlíně došlo k malé změně v obsazení. Místo Báry Štěpánové přijede Uršula Kluková.

Ano. To je rovnocenná náhrada. Akorát Bára má větší vnady. (Úsměv.)

Dívčí válka už si roky žije vlastním životem. Na čem ale aktuálně pracujete vy?

Mám smlouvu na knihu, ale moc se k dílu nemám, protože díky Bohu je zájem o moje obrazy a mám hodně zakázek na malování. Jelikož co do tvorby zisku je kniha a obraz neporovnatelná, tak momentálně má přednost obraz. Před chvilkou jsem totiž platil kvartální složenku dvacet tisíc za elektriku… (Smích.) Knížku pořád odkládám, ale myslím, že s příchodem jara odložím štětec a budu zase psát.

Co se kumštu týká, máte docela široký záběr. Obrazy, literatura, divadlo, hudba… Co je vašemu srdci nejbližší?

Já za umělecký vrchol považuju knihu. Literatura je nejtěžší umělecká disciplína a já mám z knížky největší radost. Takže až mě líbne múza, začnu psát a vy až ji budete číst, budete příjemně vzrušená. (Úsměv.)