Zdeňka Žádníková: Mám pocit, že velké věci začínají zcela banálně, nebo náhodou

Byla jsem mile překvapena, protože nedaleko od Dobříše bydlím i já, a také téma prvních deseti minut rozhovoru bylo proto jasné - bydlení na malém městě, jeho výhody a nevýhody oproti žití v Praze… Herečka na schůzku přišla i se svým tříměsíčním synkem Jiříkem (doma má ještě další tři dcery), který poklimbával v autosedačce nebo se na svoji maminku roztomile smál. A já po hodinovém popovídání snad i uvěřila tomu, co Zdeňka Žádníková několikrát za rozhovor zopakovala: Když se chce, tak v životě všechno jde.

Nosíte s sebou syna i na divadelní zkoušky?

Pokud to charakter představení dovolí. V září jsme oprašovali představení a než si manžel přijel pro Jiříka, tak mrně zpívalo s námi (smích). Ale při regulérním zkoušení nové inscenace to není možné, rušilo by to jak mě, tak kolegy. Ale jinak mi přijde, že naše děti odmalička věděly, komu se narodily, jsou to takoví parťáci (smích). Velké holky se sice letos musely dost osamostatnit, což se občas neobešlo bez protestů, ale v rámci zachování mé a manželovy energie se nedá nic jiného dělat.

Na to, kolik jim je let, se vaše dcery také věnují mnoha činnostem.

Jsou to velmi akční mladé dámy, občas už je nestíhám (smích). Pokaždé, když s něčím začínají, tak chci, aby je danou činnost učili lidé, které to samotné baví. Když je dobré a motivující vedení, tak jde potom všechno daleko snáz. Nejstarší dcera například hraje na příčnou flétnu a už nyní v jedenácti letech je lepší než já v šestnácti. Nyní se také sama připravuje na přijímací zkoušky na osmileté gymnázium, takže to je pro nás doma téma číslo jedna.

Pocházíte z Hradce Králové, pracujete v Praze, ale už několik let žijete na Dobříši. Jak jste se tu ocitla?

S manželem, který pochází z Chebu, jsme přes zdejší kraj často jezdili k babičce do Sušice. Líbí se nám tu, a proto jsme si v obci dva kilometry od Dobříše postavili domeček. Já jsem nikdy nechtěla bydlet v Praze, tempo hlavního města mi nedělá dobře. Potřebuji mít kolem sebe volno, ráda jezdím na kole a hlavně se tady můžu normálně nadechnout.

Poznávají vás dobříšští obyvatelé, když jdete po městě?

Určitě, hlavně starší generace si mě pamatuje z Rodinných pout. Kromě toho mě zdejší lidé mají ale spojenou i s nadačním fondem, který jsem před sedmi roky založila a s nímž jsem zrealizovala několik projektů také na Dobříši. Každoročně pak na místním zámku pořádám pro veřejnost benefiční koncert. Už teď mě lidi zastavují a ptají se, kdy se bude konat ten letošní. Dozvěděla jsem se dokonce, že si podle data koncertu organizují i odjezd na hory, což mě moc těší (smích). Myslím si, že každý by měl pro místo, kde žije, něco udělat. A je jedno, jestli zorganizuje koncert, udělá nějaký projekt, nebo půjde na Den Země sbírat odpadky.

Jste v angažmá v Dejvickém divadle, které má i v dnešní době na valnou většinu představení vyprodáno. V čem tkví jeho kouzlo?

V lidské vzájemnosti, režijní a herecké profesionalitě, dobré dramaturgii… Je to mnoho kamínků do mozaiky a hlavní je ten, že se máme navzájem rádi a pomáháme si. Když zkoušíme, každý může říct svůj názor, poradit kolegovi, jak jeho roli, charakter nebo scénu vidí on, chodíme se na sebe navzájem dívat, což u jiných divadelních souborů není úplně zvykem. Režisér neprosazuje jen svůj názor, naopak každé představení tvoří soubor jako celek. Navíc, což také není zvykem, nekončí fáze zkoušení premiérou. Každou další reprízou zkoušíme hru nebo roli pojmout třeba trochu jinak a ona tak vyzrává.

Vy jste ještě před porodem stihla „odpremiérovat" Čechovova Racka…

Krásné představení! Musím říct, že vůbec poprvé se mi tato inscenace doopravdy zalíbila. Vždycky, když jsem Racka v minulosti zhlédla, jsem se, přiznávám, místy nudila. Štvalo mě, jak ty Čechovovy postavy pořád jen na něco čekají, trpějí a nekonají. A to i ve Třech sestrách nebo ve Višňovém sadu… Až nyní v režii Michala Vajdičky jsem Racka objevila jako komedii, ačkoli hodně drsnou a s tragickým koncem. Diváci v hledišti se při něm dlouhé dvě a půl hodiny smějí a na konci ztichnou.

Jste v jednom divadle sedmnáct let, nikdy jste nechtěla odejít a zkusit něco nového?

Vyzkoušela jsem si i práci v jiných souborech, ale odejít z Dejvic jsem nikdy netoužila. Hostovala jsem třeba ve Studiu Dva v představení Dámská šatna, na což vzpomínám moc ráda. Zkusila jsem si v něm ryze komediální roli a velmi jsem se při tom bavila, pokaždé jsem se vyřádila (smích).

Děláte celý život činohru, přitom jste vystudovala alternativní a loutkové herectví. Věnovala jste se někdy tomuto žánru?

Bylo nás víc herců, kteří jsme z této katedry v roce 1996 přešli do Dejvického divadla a zpočátku jsme tam i několik pohádek s loutkami hráli, například O dvanácti měsíčkách nebo O zakletém hadovi. Postupem času, když jsme hráli víc a víc představení v týdnu, nezbylo moc sil ještě v neděli hrát odpolední pohádky pro děti. Teď, když jsme už docela zestárli a máme kupu vlastních dětí, by mě ale bavilo si zase nazkoušet nějakou pohádku. No nebylo by úžasné zahrát si skoro ve čtyřiceti letech třeba princeznu (smích)?

Jak už jste zmínila, před sedmi lety jste také založila vlastní nadační fond, se kterým zkrášlujete dětská oddělení pro pacienty v nemocnicích. Přiměla vás k tomuto kroku nějaká konkrétní zkušenost s nemocničním prostředím?

Víte co, někdy mám pocit, že velké věci začínají zcela banálně, nebo náhodou. Tehdy jsem čekala druhou dceru a zařizovali jsme nově postavený dům. Potřebovala jsem doladit nějaké věci, a tak jsem šla na stavební veletrh. Podotýkám, že tehdy jsem si říkala, že to je moje poslední návštěva akce tohoto typu v životě, protože nemám veletrhy ráda. No a tam v rohu výstavní haly prezentoval krásný malovaný nábytek malíř Libor Škrlík. Okouzlil mě natolik, že jsem koupila celou jeho miniexpozici (smích). Libor chodil ve volných chvílích malovat do chrudimské nemocnice. A právě jeho onehdy napadlo, že bychom mohli zkusit spolu spolupracovat. V první chvíli jsem si říkala, že se zbláznil, absolutně jsem nerozuměla ekonomické a administrativní části, kterou tato práce v neziskovém sektoru také obnáší. S tím mi ale pomohl můj manžel, který slíbil, že se o tyto záležitosti postará… Takže jsem do toho šla a dnes už ovládám i všechno to strašné papírování.

Za ty roky jste se od dětských oddělení posunuli i na jednotky pro dospělé. Tyto prostory ale nevyplňujete obrázky, nýbrž netradičními malířsky ztvárněnými příslovími…

Často se nám stávalo, že jsme předávali dětské oddělení, přišli se tam podívat i lékaři z oddělení pro dospělé a pokaždé si zoufali, že oni se pořád musí dívat na holé zdi nebo na květinová zátiší z roku osmdesát… A tak vznikl projekt Přísloví pro potěšení, jeho autorkou je výtvarnice Magda Veverková. Velkoformátové plnobarevné nástěnné desky s obrázky a fejetony na téma českých přísloví sklízejí velký úspěch především na geriatriích (oddělení pro pacienty staršího věku pozn. red.) a v Léčebnách dlouhodobě nemocných (tvz. LDN). Jsem moc ráda, protože zaujmout dospělého člověka je daleko těžší než zaujmout dítě.

Budete se posouvat i na další místa?

Nově jsme začali spolupracovat se základními školami, v současné době umíme kompletně zajistit výtvarné pojednání prostor včetně originálních samolepek na dveře s názvy jednotlivých tříd, kabinetů, šaten apod… Totéž platí i pro nemocnice, tam Libor Škrlík vytvořil i krásný orientační systém jak na podlahy, tak na stěny.

Čeho si nejvíce vážíte, čeho jste za těch sedm let dosáhli?

Pokaždé mě potěší, když vidím krásně vyzdobené čekárny a když můžu být svědkem toho, jak třeba nad těmi příslovími pacienti diskutují. To je někdy mazec. Pamatuji dva osmdesátileté pány, kteří se u přísloví Láska hory přenáší trumfovali v počtu dobytých srdcí. Jsem moc ráda také za náš tým, který je od začátku pořád stejný a čítá pouze úzký okruh pěti lidí plus pár pomocníků. Stojím si za tím, že i málo lidí dokáže velké věci všechno jde, když se chce a když je dobrá organizace.

Máte i nějaké negativní zkušenosti?

Vždy se najde někdo nepřející, nějaký člověk, který si s sebou v životě většinou nese nějaké osobní trápení. Naučila jsem se tím nestresovat, protože bych potom ztratila lehkost, kterou k práci a životu potřebuji. Přej a bude ti přáno…