Známý český pohádkový režisér Zdeněk Troška právě připravuje s operním a baletním souborem Jihočeského divadla ve velkém sále českobudějovického DK Metropol operu Čarostřelec.

Romantický pohádkový příběh Carla Marii von Webera o třech dějstvích vzniká na libreto Johanna Friedricha Kinda podle Knihy o strašidlech Augusta Apela a Friedricha Launa. Není také tajemstvím, že Troška napsal a upravil v tomto nastudování opery mluvené dialogy. Opera Čarostřelec bude mít premiéru v Jihočeském divadle 21. března.

Když divák uvidí v kolonce režie vaše jméno, předpokládá klasické pojetí látky, možná trochu pohádkové. Jaký tedy bude pod vašim vedením Čarostřelec?

Jsem zastánce klasického pojetí opery , ctím autora -jak hudby, tak textu. Nemám rád moderní výklady za každou cenu a jen proto, aby režisér ukázal nějaké filozoficko-psychologické ponory. Myslím, že opera se má dělat tak, jak ji autor zamýšlel. Dělal jsem na Slovensku operu Faust a Markétka a Rusalku, a tu také pro Státní operu v Praze, stejně jako Carmen klasickým způsobem. Aje vidět, že jsem se nemýlil, protože představení jsou stále vyprodaná a je o ně zájem. Jsem rád, že mě Jihočeské divadlo oslovilo, a domluvil jsem s výtvarníkem scény a kostýmů, že uděláme Čarostřelce jako divadlo. Zkrátka chci, aby divák, který přijde do sálu, se mohl s radostí dívat – a to jak na výpravu, kulisy, kostýmy a krásný pohádkový příběh.

Pohádkový příběh o Čarostřelci vychází z lidového vyprávění a nese určité prvky hororu…

Ta opera je taková sama o sobě. Je to temný příběh původně ze staré šumavské báje a je určitou variací na ducha Erbena. Když se člověk proviní proti přírodě a Bohu, tak za to sklidí patřičnou odměnu – tedy trest. Jestliže někdo přivolává sobě na pomoc černé pekelné síly, tak na to musí doplatit. Jak se říká: čiň čertu dobře, peklem se ti odmění! Nenávistný prvek je v Čarostřelci Kašpar, který nepřeje svému kolegovi Maxovi jeho postup a pěknou nevěstu. Spojí se proto s peklem, ale sám na to doplatí. Je tam krásná slavná romantická scéna, kdy o půlnoci ve vlčí sluji za pomoci pekelných sil lijí očarované kule, které mají zasáhnout cíl. A šest kulí dosáhne cíle, který si ten střelec přeje. Ale sedmá, ta patří ďáblovi, který sám určí, koho zasáhne. Kašpar chce, aby sedmá zabila Maxovu nevěstu Agátu. Jenže zapomněl, že za Agátou stojí bílá magie, a v momentu, kdy má střela zasáhnout její srdce, se za ní zjeví silnější síla dobra a nebes – poustevník. A střela se vrátí ke člověku, který vše způsobil. A zabije Kašpara, který propadá peklu.

Zapojujete do inscenace také baletní soubor Jihočeského divadla?

Ano. Čarostřelec začíná veselicí, kde dojde k soutěži o nejlepšího střelce. Tady je napsaný valčíček, který bude tančit baletní soubor, a poté samozřejmě v pekelné rokli, kde se odlévají čarovné koule. Pro atmosféru v rokli použijeme blesky, stroboskop a nějaké čmoudy. Ale hlavně se těšíme na příšery v podobě přeludů, což bude obstarávat také balet.

Hudba této opery neprovází celý její děj. Jak moc jste upravoval původní předlohu?

Držím se opravdu předlohy, která je daná. Ale pokud například mají zpěváci zpívat píseň o čtyřech stejných slokách, tak zazpíváme pouze sloku jednu. Spoustu částí tedy pojedeme bez repeticí.

Byla by podle vás celá původní podoba opery pro diváka moc dlouhá a náročná?

Podívejte, v 19. století jít do opery znamenalo věnovat jí celý večer. Byla to záležitost úplně jiného charakteru než dnes. Mohli tam jít jen lidé zámožní, kteří mohli druhý den vyspávat. Opera totiž začala večer v devět hodin a končila ve čtyři nebo v pět ráno. Mezitím se hodovalo, vystupovaly tanečnice, byly tam vstupy z jiných oblíbených oper, a to jak pěvecké, tak baletní… Divák si ale mohl v lóži zout boty, odpočinout si na sofa, případně zatáhnout závěs a schrupnout si. Byla to zkrátka celovečerní estráda, kterou by dnešní divák nezvládl. Proto operu krátíme o repetice.

Čarostřelec je původně napsaný v němčině. Vy jste ho nechali přeložit do češtiny a navíc opatřil mluvenými dialogy…

Je první náznak opery z počátku předminulého století – tedy takzvaný singspiel neboli zpěvohra. Více se ale blížila k operetě, takže se mluvil text a poté se zase zpívalo. Nejprve byly mluveným slovem recitativy. Myjsme zdlouhavé mluvené bezdějové pasáže zkrátili na nejúnosnější míru dialogů, které posunují a vysvětlují děj.