Ne že by se ve výhradním autorovi semaforských her Jiřím Suchém urodil další Shakespeare, ale nový Hašler určitě. Připočteme-li nepřehlédnutelný talent skladatele Jiřího Šlitra, získala tehdejší kultura hned dva mistry naráz: takové české bratry Gershwiny. Dnes už si mnozí nepamatují do detailu zápletky všech semaforských inscenací. Ale když někomu zazpíváte „na okně seděla kočka“, můžete si být jisti, že vám bez váhání odpoví: „A venku štěkal pes.“

SEdm MAlých FORem

Nově vzniklé divadlo mělo zpočátku dobrou vůli stát se scénou „sedmi malých forem“, kde by dostaly prostor pantomima, muzika, recitace i loutkohra, ale nakonec se zákonitě zúžilo v divácky nejvděčnější formát hudebního divadla. Jeho téměř okamžitý úspěch spočíval v ideální kombinaci jednoduchého, avšak chytrého komediálního děje a chytlavých melodií s hravými texty.

Duo Suchý - Šlitr

Když se řekne „zlatá éra Semaforu“, každý si představí Waldemara Matušku, Evu Pilarovou či Hanu Hegerovou, jak zpívají písničky z hudebně divadelních pásem jako Zuzana je sama doma nebo z filmu Kdyby tisíc klarinetů. Tereza, Babeta, Ach, ta láska nebeská… Duo Suchý-Šlitr mělo tenkrát tolik tvůrčího potenciálu, že ve své tvůrčí dílně přehazovalo šlágry vidlemi.

Jonáš a ting-tangl

Po vcelku brzkém odchodu největších hvězd do konkurečního Rokoka však musel Semafor urychleně vymyslet, čím si i bez slavných jmen udrží zájem svých příznivců. A proto Suchý stvořil postavu kabaretiéra Jonáše, kterého nechal putovat po tingl-tanglech (dnes bychom asi řekli nočních klubech) celého světa. Představení Jonáš a tingl-tangl se dočkalo 242 repríz a pak ho divadlo stáhlo z programu čistě z únavy, nikoli pro nezájem publika.

Jiří Šlitr najednou i hercem

O sedm let později se Jonáš dočkal pokračování, tentokrát mu ale dělal přihrávače jistý Dr. Prokop Matrace, neúspěšný právník a ještě horší pianista. Role jako ušitá pro rafinovaně naivistického Jiřího Šlitra, kterého si ještě chvíli předtím nedokázal nikdo představit ani v nejdivočejších snech jako herce.

Šlitrova smrt neznamenala konec

Vánoce roku 1969 zkalila smutná zpráva: Jiří Šlitr v pouhých pětačtyřiceti letech zemřel a zdálo se, že s jeho smrtí musí nastat i konec divadla Semafor. Po padesáti letech neúnavného hraní a zpívání je už asi každému jasné, že Šlitrův osiřelý kamarád Jiří Suchý nemá v povaze vzdávat bitvy. Ale tehdy muselo působit vskutku obdivuhodným dojmem, když se dokázal přes skon svého uměleckého partnera přenést a v další dekádě okouzlit své věrné dalšími skvělými představeními v čele s Kyticí a Elektrickou pumou.

Semafor

Suchý plus Molavcová

Chvíli se pokoušel fungovat v klaunské trojici s Jitkou Molavcovou a Josefem Dvořákem, pak si ponechal jen svou ženskou protihráčku, kterou překřtil na Melicharovou. S ní ještě na počátku 80. let exceloval v hlavních rolích výtečné hry o doktoru Faustovi a o tři roky později tento sukces zopakoval coby zestárlý komik v představení Jonáš dejme tomu v úterý. Dobrá polovina potlesku ovšem patří jeho novému dvornímu skladateli Ferdinandu Havlíkovi, jenž to ve své pozici Šlitrova nástupce neměl ani trochu lehké.

I padesát let po vzniku je pořád plno

Po revoluci, které se celý Semafor aktivně zúčastnil, přišly mnohé soubory o své publikum. Suchý a spol. však přežil jak tuto krizi, tak pozdější pohromy, díky nimž na dlouhou dobu ztratil stálou scénu. Nyní jeho vyvzdorované divadlo sídlí v dejvickém sále někdejšího Globu, právě oprášilo legendární Kytici a světe, div se – i po půl století má pořád plno.