Nešťastně řešená scéna
Scénograf Jan Dušek vymyslel pro miniaturní jeviště Divadla v Řeznické poněkud nešťastné řešení. V jeho středu stojí vzestupné seskupení krychlí, na jehož vrcholu se tyčí pohyblivý hranol. Hranatá scénografie slouží jako lože pro milostné hrátky Antonia a Kleopatry, je zároveň bitevním polem i interiérem bohatého paláce.
Změnu prostředí naznačuje jen pootočení velkého hranolu, jehož strany jsou ovšem téměř totožné, proto věrně s praxí alžbětinského divadla určení místa děje spočívá především v herecké akci. Hercům je ale objekt spíše na překážku a nakonec využívají spíše volných prostor jeviště, které jim umožňuje aspoň nějaký pohyb.
Zápas s kostýmy
Váha inscenace plně spočívá na hercích. Režisér (a překladatel) Jiří Josek ovšem protagonisty nevedl k herectví, které by bylo adekvátní intimnímu kontaktu s divákem v takto komorním divadle. Herci, kteří nešetří patosem a deklamací, jako by se spíše viděli na Pražském purkrabství v rámci shakespearovských slavností. Herci se nakonec více než se Shakespearovými verši potýkají se svými kostýmy, které jsou nejen velmi nepraktické, ale hlavně nevkusné.
Odnesla to Svobodová
Nejhůře dopadla Ilona Svobodová jako Kleopatra – nejenže ji šaty musí nepříjemně svírat, ale černá paruka s třemi rohy a zlatý korzet se špičatými ňadry, u něhož se návrhář zřejmě inspiroval kostýmy Madonny z 80. let, působí spíše komicky než svůdně.
Směšně působí i ostatní – v řetězech a kůži je oděn i David Suchařípa jako Antonius. Kožené přezky se zarývají do jeho nahého hrudníku a celé postavě dominují masivní bagančata.
Ačkoli to byl spíše Shakespeare z rychlíku, inscenace ošívajícímu se publiku posezení ve stísněných sedadlech mnoho nezpříjemnila.
MARCELA IHYANE