Na Letní scéně Divadla Ungelt se Simona Stašová představí v inscenacích Drobečky z perníku, Poslední ze žhavých milenců, Římské noci a Vězeň na Druhé Avenue.

Znamená pro vás coby zkušenou herečku tohle přepínání z inscenace na inscenaci ještě nějaká úskalí?
Ale kdeže. Naopak. To je právě to, co mě baví. Mám na repertoáru osm druhů představení, která jsou jako pestrobarevný vějíř, a ani jedno není podobné tomu druhému. Skutečně si vybírám skvosty, především tragikomedie, kde se lidé mohou od srdce zasmát. Ale taky mají všechna má představení hloubku sdělení a divák si domů odnese i něco na přemýšlení o svém životě. Dnes už vím, že moje představení mají smysl.

Ke každé z těch inscenaci máte určitý jiný vztah, taky v každé hrajete s jinými kolegy. Musí pro vás být velké štěstí, že máte na repertoáru výjimečné figury, po kterých touží jednou za život každá žena…
Ano, to máte pravdu, a neberu to jako náhodu. Všechna má představení jsou výsledkem jedné etapy mého života, mého vnímání světa a lidí. Pokud se sama při prvním přečtení scénáře nezasměju a nerozbuší se mi srdce, tak do toho nejdu. Musí mě to takzvaně drapnout a nepustit. Jakmile se mi dostane text hry i do spánku a ráno se budím s pocitem, že se mi figura vryla pod kůži, pořád na ni myslím a moje fantazie se rozjíždí do všech směrů, tak vím, že jsem té hře propadla. Pak nemám jinou šanci, než ji inscenovat na jevišti a předat divákovi.

Takhle mě chytila a nepustila alkoholička Evy Mearová v Drobečcích z perníku, geniální herečka Anna Magnani v Římských nocích, dominantní matka Amanda ve Skleněném zvěřinci, manželka Edna Edisonová, která nese na svých zádech „třtinu ve větru klátící se“, svého milovaného muže. A všechny další postavy, které jsem si sama vybrala a které prožívám na jevišti spolu se svými diváky.

Vaší další silnou figurou je Shirley Valentine ve stejnojmenné hře, kterou zastřešují Městská divadla pražská. Když jste ji před jedenácti lety zkoušela, říkala jste, že vám Shirley dává návod na život. Platí to stále, i po letech?
Víte, Shirley Valentine je magická postava. Hra jako taková je až neskutečně naplněná životem nás žen, které jsme se dostaly na rozcestí, a nějak nevíme, jak dál. Je to velmi intimní pohled do myšlení a pocitů ženy, jež vychovala děti, které jí už moc nepotřebují, protože už mají svůj vlastní život, manželství se dostalo do stereotypu, ale v té ženě je stále touha po životě. Touha po silném prožívání. Touha po dobrodružství. Touha prostě naplno žít a nevzdat to.

Shirley Valentine se proměňuje se mnou samotnou. Všechno, co sama prožívám, do Shirley vejde. Jelikož komunikuji s lidmi v hledišti, tak vidím, jak se i publikum proměňuje, tedy co do jeho složení. Dříve chodily na představení pouze ženy, sem tam nějaký muž. Dnes vidím především páry, které se drží za ruce, a to mě nesmírně těší. Ta hra má obrovitánský smysl. Lidé se smějí a vzápětí pláčou. Naplňuje mě to pocitem, že i herectví může někomu zlepšit život. Co si může člověk přát víc.

Letos v dubnu se na 650. reprízu Shirley Valentine přijel podívat sám slavný britský autor Willy Russell. Jaké bylo setkání s ním a s jeho paní?
Byl to můj veliký den. Jsem panu Willimu Russellovi vděčná, že mu stálo za to přijet se na mě do Prahy podívat, byť se jeho Shirley Valentine hraje po celém světě. Musím se teď trochu pochlubit přede všemi mi vysekl poklonu a řekl, že by rád napsal hru o tom, jak Simona Stašová hraje Shirley Valentine. A že už teď ví, koho měl vlastně před sebou, když ji psal. Takový kompliment je pro mě veliká odměna.

Je jasné, že nejbližší vašemu životu a vašemu srdci je Shirley. Prozraďte, která ze všech postav ve zmíněných hrách jste vy sama?
Odpovím vám malou historkou. Nejdéle na repertoáru mám komedii amerického autora Neila Simona Poslední ze žhavých milenců, kde hraju trojroli. Barney Tringold je nesmělý majitel rybí restaurace a poprvé ve svém životě chce být nevěrný své manželce v bytě své stařičké maminky.

Za tím účelem si pozve postupně tři ženy. První je Elaine, zemitá, rovná ženská se smyslem pro humor, která nedělá s ničím štráchy, jde do všeho po hlavě a v podstatě hned rozestýlá postel. Druhá je Bobbi, nezaměstnaná barová zpěvačka, třeštiprdlo, která si ve své obrovské tašce nosí po světě všechno, co momentálně potřebuje k životu. Třetí je Jeanette, kamarádka ženy Barneyho, a ta přijde s depresí ze svého manželství. Barney už má těch nesmělých pokusů o nevěru plné zuby a role se podstatně obrátí.

Před lety jsem v této komedii hrála s mým velkým kamarádem Janem Teplým, jezdili jsme především na zájezdy. Vždycky, když jsem nastupovala do auta, pozorně se na mě podíval, zjistil, jakou mám náladu, a jen tak utrousil: „A jé… dneska nastupuje Jeanettka.“ Nebo: „Bože můj! Tak dneska tady máme Bobbi.“ A taky: „No fajn, tak konečně zase nastoupila bezproblémová Elaine, to bude fajn cesta.“

Honza Teplý je už deset roků v hereckém nebi a dneska hraju tuto překrásnou komedii s dalším kamarádem Petrem Nárožným. Cítím, že při mém vstupu do auta si i on pokaždé myslí to, co tenkrát Honza vyřkl nahlas.

Kromě Ungeltu budete hrát i na venkovních scénách pod hlavičkou Letních shakespearovských slavností v Praze a Brně. Veselé paničky windsorské mimořádně úspěšnou inscenaci Jiřího Menzela si diváci vyžádali už několikátou sezonu. Jak si to vysvětlujete?
Ve Veselých paničkách windsorských se potkalo všechno, co se potkat mělo. Velmi šťastná konstelace. Shakespearův komediální text, vynikající režie Jiřího Menzela, geniální Bolek Polívka, který je na jevišti jako takový strom, a my všichni kolem jsme jeho ozdobičky.

A především se za ta léta vybudovala skvělá parta herců, která se ráda potkává a hraje tuto taškařici s velikou chutí. To divák velmi dobře cítí a chodí na nás zas a zas. Vlastně nám dorůstají další diváci takhle budeme hrát Veselé paničky windsorské třeba až do aleluja.

Má podle vás letní hraní jiné zákonitosti, než v běžném divadle? Užíváte si ho?
Je to naprosto jiný pocit, než v kamenném divadle. Na Letní scéně Divadla Ungelt, které se nachází v zahradě na Novém Světě, kousek od Hradu, je neopakovatelná atmosféra. Hraje s námi příroda, ptáci, stromy, květiny, provoněný vzduch, lidé si mohou vzít do hlediště kalíšky s vínečkem, nad hlavou mají oblohu. Představení začíná ještě za světla a pozvolna se příroda noří do tmy, nad hlavou se divákům objeví hvězdy, měsíc… To prostě jinde nezažijete. A když by náhodou chtělo na chvíli sprchnout letním deštíkem, tak dostanou diváci zdarma pláštěnky a hraje se dál.

Naskytne se vám někdy čas a chuť přepnout se do role diváka?
Samozřejmě. Chodím na své kolegy, především na ty, kteří jsou mému srdci milí. Mám ráda Filipa Cíle, Míru Táborského, Míru Noska, Alenku Mihulovou, Vilmu Cibulkovou, Jitku Smutnou, ale i mnoho dalších, kteří propadli kouzlu divadla.

Máte před sebou nějaký další herecký plán? Ať už divadelní, televizní či filmový?
Pro pražské Divadlo ABC chystám romantickou komedii Ernesta Thompsona Na Zlatém jezeře. Jedná se o krásnou hru, která ten můj herecký vějíř zase hezky doplní. Je také velmi potřebná vypráví o tom, jak stáří potřebuje mládí a mládí zase stáří. Mými partnery v ní budou Olda Vízner, Marika Procházková, Jaromír Nosek, Vasil Fridrich a navíc třináctiletý klučina. Premiéru budeme mít na jaře příštího roku. Moc se na tu práci těším.

Určitě hodláte v létě i odpočívat. Podle výše zmíněného se ale zdá, že nebudete mít ani prostor.
Ale ano, odpočívám, ale až když je venku víc zima. To si pak v listopadu, v prosinci a v únoru vyrazím na týden do Itálie nebo třeba na lyže. Pro mě je vlastně hřích jezdit v létě za sluníčkem na jih, když ho máme sami doma dost. Letní večery trávím na jevišti a přes den jsem především se svými rodiči. Cítím, že mě teď hodně potřebují, stejně jako já potřebuju je.

Co vás v životě nejvíc těší?
Klid v duši a pohodičku mám tehdy, když je rodina pohromadě a je sranda. Nenahradí to žádný jiný pocit. Řekla bych, že to je to pravé štěstí člověka, to ostatní je jenom taková príma nadstavba.