Smrt není pro nikoho nijak lákavé téma. V naší civilizaci ji tabuizujeme, odsouváme do tajných zákoutí mysli, pokoušíme se ji přelstít vědou i kosmetikou. K ničemu to ale nevede, protože zemřít musí nakonec každý. Tvůrci Koncového světla se však na smrt podívali po svém.

Modlitba za život

„Naše inscenace nechce být její oslavou, spíš pokusem o staronové pochopení smrti jako nedílné součásti života. Má být modlitbou za život, výzvou k pokoře před jeho velikostí. Protože život všech bytostí vychází z jediného základu, je hluboce vnitřně spojen,“ uvádí dramaturg a autor textu Jan Tošovský. „A pokud se nám podaří tuto jednoduchou skutečnost znovu pochopit a prožít, může to být krok k uzdravení našich životů i naší planety jediné, kterou máme.“

Název inscenace vzešel z obratu „světlo na konci tunelu“, o němž mluví ti, kteří prožili blízkost smrti a zase se z ní vrátili.

„Činohře bývá vyčítáno, že dělá jenom depresivní insce- nace. Tohle je zcela seriózní pokus pojmout smrt jako příběh s happyendem. Je to takový pokus, jak a co se dá v dnešní ironické a nedůvěřivé době říkat z jeviště vážně a upřímně,“ doplňuje režisér inscenace Jan Frič, který do jednotlivých rolí obsadil Magdalénu Borovou, Sašu Rašilova, Matyáše Řezníčka, Jindřišku Dudziakovou či Mojmíra Měchuru.

Prostá pravda

Podle tvůrců se k tématu smrti dobře vyjadřuje současný siouxský myslitel Joseph Marshall III.

„Pravda o smrti je prostá. Dojde k ní. Nic není jistější, bez ohledu na to, jak tvrdě proti ní budeme bojovat. Smrt k nám přijde, bez ohledu na to, jak mocní, slavní, bohatí, krásní, vlivní či stateční jsme. Není žádný způsob, jak ji porazit: boj se smrtí nakonec vždycky prohrajeme. Když ale na ni myslíme tímto způsobem, vzniká iluze, že smrt je náš nepřítel. To však není pravda: když bylo vše řečeno a vykonáno, je to náš nejvěrnější přítel.“