Těžištěm tvorby herečky a zpěvačky Světlany Nálepkové se ale v posledních letech stal žánr, kterému ona sama říká „one woman show“. Ať už jde o představení Milovat k smrti o životě šansoniérky Edith Piaf, nebo večer plný jazzových evergreenů Láska je fata morgána, případně pásmo se všeříkajícím názvem Marlene.

Kromě toho, že hrajete na velkém jevišti ve dvou slavných muzikálech, máte na repertoáru ještě šest komorních recitálů. Vybíráte si tyto projekty záměrně, cítíte se lépe v intimnějším prostředí?
Asi to tak bude. Vyhovuje mi, když na diváky vidím, mohu je vtahovat do hry a reagovat na ně. Ostatně i Mimtrio, než se proslavilo, hrálo dlouho po klubech. Také později jsem měla nabídky spíš z menších divadel. Pro klubové publikum byly „ušité“ i moje první vlastní projekty – Sněhurka na trampolíně, kterou pro mě už v pětaosmdesátém roce napsal Honza Vodňanský, a Tenhleten Manhattan a jiné vedlejší příznaky podle povídek Woodyho Allena.

Sisa Sklovska.
Sisa Sklovská: Jako Juliina chůva jsem veselá a nastajlovaná

Pro allenovské představení jsem tenkrát sehnala prostor v nově otevřeném divadélku Karlínek, kde potom jednu dobu sídlil i Semafor. Malý sálek v suterénu Hudebního divadla Karlín. Tam mě jednoho dne viděl režisér a tehdejší dramaturg karlínského divadla Evžen Sokolovský. Zeptal se mě, jestli nechci k nim nahoru, na velké pódium, a tak začalo mé účinkování v karlínských muzikálech. Do té doby jsem víceméně hrála pro pár set lidí.

Na to musíte mít náturu. Někteří herci se kontaktu s divákem bojí.
Myslím, že většina herců hlavně nechce jít do takového risku. Vezměte si, co všechno je s tím spojené. Nejenže musíte komponovaný večer, jako je ten o Marlene Dietrichové či mexické malířce Fridě Kahlo, z velké části vymyslet. Je nutné sehnat peníze, správný tým, výtvarníka kostýmů a scény, najít místo, kde se dá zkoušet…

Někdo musí text zdramatizovat, zrežírovat, napsat slova k písničkám. Sponzora musíte ukecat, přesvědčit ho, že i když jde o nekomerční záležitost, bude představení hrozně úspěšné. Každý projekt vzniká minimálně dva roky a je za ním spousta dřiny.
Myslím, že mnozí herci si raději počkají, až dostanou roli, než aby sami nějaké divadlo iniciovali. O mně zlé jazyky vždycky tvrdily, že si jedu po vlastní lajně, protože chci být slavná. Ale mně to žádnou slávu nepřineslo. Jen jsem měla pořád co dělat a nemusela jsem u nikoho škemrat o práci.

Zpětně se mi potvrdilo, že nezávislost je v téhle branži děsně důležitá. Já nejsem člověk, kterému by mohl někdo šéfovat, dost často jsem s tím měla problém. A tak jsem se naučila, že se musím uživit sama. Koneckonců jsem tak byla vychovaná.

Kdo z vaší rodiny dělal hudbu nebo divadlo? Vždyť je to tam samý plukovník.
Sestra mé mámy, Lída Šolcová, začínala u E. F. Buriana. Účinkovala v několika filmech s Jindřichem Plachtou a byla moc dobrá. Výrazná, tmavá, pěkná žena. Otcův bratr Jan Nálepka, to je ten Hrdina Sovětského svazu, ze kterého měli všichni ostatní chlapi v našem rodě mindrák, původně učil slovenštinu a zpěv a byl i velký komediant. U nás doma vůbec všichni dobře zpívali. Otec, máma, sestra…

Bára Hrzánová a Radek Holub v inscenaci Silnice
Bára Hrzánová: Felliniho Silnice je pro mě velkým dárkem a požehnáním

Takže je nepřekvapilo, když jste se rozhodla pro uměleckou dráhu?
Otec asi nebyl úplně rád, ale máti věděla odjakživa, že porodí subretu. Určila mi cestu, aniž by se kohokoliv ptala. Situaci jí ulehčovalo, že jsem byla extrovert a ráda jsem se předváděla. V první třídě si mě vzala do práce třídní učitelka, paní Ontlová, která vystudovala operní zpěv. Z nás, malých dětí, už tehdy udělala sbor. Školu jsme zanedbávali, zato jsme vymetali všelijaké soutěže, agitační střediska, schůze a tak. Paní učitelka mě postavila dopředu a řekla, že budu zpívat sóla. Ve druhé třídě mě i s mou ségrou, která hrála na piano, vzala na pěveckou soutěž hlavního města Prahy, kde jsme s písničkou Traktor frk frk po silnici dobyly druhé místo. Tím byl můj osud zpečetěn. Odteď to matka měla oficiálně potvrzeno. Budu zpěvačka!

A co to učení?
Tragédie. Já strašně zlobila. Neustále jsem měla třídní a ředitelské důtky, dvojky z chování… Dril a kázeň, to nebylo nic pro mě, potřebovala jsem se odtamtud dostat. Máma mě přivedla do Kühnova pěveckého sboru a baletní přípravky Národního divadla. Pak se dozvěděla, že existuje baletní konzervatoř, kam berou už od šesté třídy. Přihlásila jsem se ke zkouškám, ačkoliv jsem k tomu neměla dispozice. Ale mezitím si zase maminka zjistila, že na konzervatoři otevřeli obor muzikál. Tak se tam hned šla zeptat, jestli když se dostanu na balet, můžu potom jít studovat muzikálové herectví. Protože já přece budu tou subretou! Řekli jí, že takové přestupy neradi vidí. Načež matka zavelela: „Půjdeš zpátky na devítiletku!“ A bylo vymalováno.

V osmičce jsem se ještě jednou pokusila zdrhnout – to jsem šla tajně na konkurs do Československého státního souboru písní a tanců. V komisi seděl pan profesor, který se staral Kühňatům o tanečky, takže mě znal. Zkoušky jsem udělala, byla jsem mezi těmi, komu oznamovali: „V září můžete nastoupit.“ Jenže jsem musela přiznat: „No jo, ale já ještě musím dodělat tu devítiletku.“ Čili mě poslali domů a řekli, ať přijdu za rok. No a po roce už zase bylo všechno jinak a mně nezbylo než jít na tu konzervatoř, kde jsem hned v prvním čtvrtletí dostala trojku z chování, aby se to nepletlo.

Zvláštní. Kolikrát člověk čte nebo slyší, že ho rodiče od kumštu zrazovali. A vás do něj máma nutila.
U nás se uměním žilo. Konečně, sestra je spisovatelka a výborně maluje, neteř hraje divadlo a režíruje… Takže to pokračuje dál a dál. Dědeček z máminy strany měl pět bratrů: jeden byl architekt, druhý sochař, další chtěl prorazit jako herec v Hollywoodu! Tam se ale ztratil, ani děda o něm nic nevěděl.

Z vašeho vyprávění by se mohlo zdát, že jste vyrůstala v ideální rodině. Ale opak je pravdou. Na svého otce, plukovníka Ondreje Nálepku, máte hodně drsné vzpomínky. Bojovala jste s ním, když jste byla v pubertě? To proto jste byla tak divoká?
Bojovala jsem s ním, až když jsem byla starší. Temperamentní jsem po svých slovenských a ruských předcích. Mám v sobě kus kluka, pořád jsem se někde rvala, lámala jsem si ruce, nohy. Při vyučování jsem dělala neplechy, věčně si na mě stěžovali. Maminka každé třídní schůzky proplakala. Říkali jí: „Paní Nálepková, my jsme z té vaší Světlany zestárli o deset let!“ Ale nikdy jsem za to nedostala výprask, ani od otce. Máma to brala s rezervou, sama učila, takže věděla své. Otec jen prohlásil: „Keď si nevedia urobiť poriadok, tak čo!“

Herečka Eliška Křenková
Herečka Eliška Křenková: Prožívám profesní znovuzrození. Díky pandemii

Vnímáte, že jste možná trochu po něm? U něj to byl problém, vám ale určitá razance musela být k užitku. Zvláště když jste v pozdějších letech byla na dně, o čemž celkem otevřeně mluvíte.
Otec byl agresivní a svůj vztek neuměl zvládat. Přidejte k tomu alkohol – to se nedá ukočírovat. Ale je pravda, že pokud jde o mě, když mi bylo nejhůř, držela mě moje povaha nad vodou. Já tedy spíš jen tak vypadám, že jsem tvrdá a umím si se vším poradit. Uvnitř jsem vždycky všechno psychicky odstonala. Ale osud mě zocelil. Dřív jsem se na potkání vydávala ze všech sil, záleželo mi na tom, co si o mně lidi myslí, chtěla jsem, aby mě měli rádi… Z toho mě dostal – a nemyslím to nijak vzletně – až buddhismus.

Plus možná humor, ne? Vždyť vy disponujete spojením, které je u herečky tak vzácné: umíte zahrát femme fatale typu Marlene Dietrichové, a při tom zůstáváte zábavná a vtipná.
Myslím, že to je taky zásluha mé mámy. Milovala Divadlo Járy Cimrmana, doma jsme mluvili větami z her pánů Smoljaka a Svěráka, absolutní rým byl u nás na denním pořádku. Proto mi přišlo naprosto logické, že bych s nimi jednou měla hrát. Taky jsem jim to několikrát řekla. V nadsázce jsem do nich rýpala, že je pěkný podraz mít divadlo jen pro samé chlapy. A jestli by to nechtěli přehodnotit. Pokaždé jsem se setkala se stejnou odpovědí: že ne.

Co jste jako holka poslouchala za muziku? Ráda dáváte k dobru, že se vaši seznámili na koncertě Alexandrovců. Předpokládám, že vás bavily jiné styly.
Ze začátku jsem měla ráda Beatles a potom jsem plynule přešla k Rolling Stones. A kupodivu jsem už jako malá poslouchala šansony. K těm jsem se dostala přes sestru. Znáte to: starší sourozenec, děláte všechno jako on, chcete se mu vyrovnat. A protože to ona vlastnila gramofon a sbírku desek, poslouchaly jsme logicky i stejnou hudbu. Ségra byla v pubertě těžká introvertka, pouštěla si šíleně smutné věci: Hegerovou, Brela, Aznavoura. A já – taky velká depkařka – jsem z toho byla vyřízená. Sebetrýznitelsky jsem každou píseň s Hanou Hegerovou prožívala, uměla jsem je nazpaměť. Ale líbily se mi i muzikály, zase díky mámě, které neunikl jediný hudební biják, co tenkrát v Praze dávali. Nikdy nezapomenu, jak jsme spolu šli do kina Alfa na Hello, Dolly! s Barbrou Streisandovou. To pro mě bylo zjevení. A potom samozřejmě Karel Kryl.

Z něj musel mít váš táta obzvlášť radost.
Krylova „Bratříčka“ jsem si pouštěla pořád dokola. Pamatuju si, jak mi otec ty pásky vyrval z magnetofonu.

Bála jste se ho?
Hrozně. Teprve když jsem začala brát rozum, našla jsem v sobě odvahu se mu vzepřít. Otec domů chodil opilý, měl svou partu kamarádů a s nimi pařil. Já a sestra jsme to neodnášely tolik jako máma, ale občas jsme taky dostaly. A to pak neznal míru, takže nás vždycky málem ubil. Věděla jsem, že je to násilník, který by sice chtěl, aby ho děti milovaly, ale vůbec jim to neumí dát najevo. Potom dostal žloutenku a musel s pitím skončit, což byla jediná záchrana. Ale tou dobou se mezi nás zase vklínila politika. Že mi někdy krátce po sovětské invazi rozdupal pásky s Krylem, to byla ještě legrace.

Mnohem hůře nesl, když jsem v roce 1989 podepsala petici za propuštění Václava Havla. Prohlásil, že jsem ostudou rodiny a že by se můj strýc-hrdina obrátil v hrobě. Já odsekla, že ten jediný ze všech Nálepků by se v tu chvíli možná zachoval jako chlap a podepsal by také. Vrcholem byl pak můj podpis Několika vět. Když na Hlase Ameriky četli moje jméno, otec zkolaboval. Odvezli ho do nemocnice se srdečním atakem.

Herec Vojtěch Kotek při čtené zkoušce 29. března v Praze na tiskové konferenci k představení Werich v rámci Letní scény Musea Kampa.
Vojtěch Kotek: Žijeme ve šťastné době, ale lidi chtějí recept na štěstí

Vysloveně kvůli tomu?
Ano! Za Havla mě jenom seřval. Ale tohle už nevydýchal. V tu dobu jsem se rozváděla se svým prvním mužem Michalem Nesvadbou. Ten mi předem řekl, že jestli podepíšu, všemožně mě podrží. Když pak šel místo mě za tátou do nemocnice, podívat se, jak se mu daří, protože já mu nemohla přijít na oči, můj vlastní otec Michalovi doporučil, ať mě udá. Že bych si prý zasloužila, aby mi vzali dítě – z politických důvodů. I když jsem o tátovi nikdy neměla iluze, tohle byla konečná.

Říkám si, jestli teď, kdy si vybíráte pro své recitály příběhy silných a těžce zkoušených žen, neděláte něco jako veřejnou terapii?
Nic není náhoda. Asi jsem se s tím vším měla potkat. Když jsem připravovala představení o Edith Piaf, zdálo se mi, že složitější život už nikdo mít nemůže. Všechny ty vzlety a pády, závislosti na mužích, nemoci… Pak jsem narazila na Fridu Kahlo, nejprve jsem znala film se Salmou Hayek, ten mi připadal dokonalý. Viděla jsem ho snad patnáctkrát.

Zrovna chudák Frida se svou existencí doslova probolela. Co vám dávají takové role?
Možná mi pomáhají uvědomit si, že všechno zlé je pro něco dobré. Dlouho jsem tomu rčení nevěřila, ale teď už se i na své vlastní prohry dívám jinak. Zaprvé jsem si všechny problémy přitáhla do života sama a nemůžu si na nic stěžovat. A zadruhé: herec je jako houba. Všechno, co prožije, ukládá okamžitě do herecké paměti. Když pak potřebuje na scéně vyvolat konkrétní emoci, stačí sáhnout do osobních prožitků. Takhle to dělám já. Nicméně se přiznám, že v období, kdy byly všechny ty rozchody, podvody a klamy v mém soukromí čerstvé, neviděla jsem na nich dobrého vůbec nic. Až když jsem opravdu stála před otázkou, jestli skočit z mostu, nebo se sebou začít něco dělat, zvolila jsem naštěstí druhou variantu. A to mi umožnilo najít jinou, lepší kvalitu života. Byla to dlouhá cesta, trvala přibližně deset let, ale bez ní bych pořád žila ve starých schématech.

Tatiana a Vojtěch Dykovi
Tatiana Dyková: V případě Slepice na zádech šlo o jedno z nejtěžších zkoušení

Tehdy jste odcestovala do Indie?
Chodila jsem na regresní terapii. To mi pomohlo zpracovat věci, které se mi v minulosti staly. Asi půl roku nato přišla nabídka jet do Himálaje s brněnským hnutím Brontosaurus. Absolutně jsem netušila, co mě čeká. Kývla jsem, ale tím, že jsem situaci, v níž jsem se nacházela, ještě cele nepřijala (a taky jsem jednoduše řečeno nebyla na takovou cestu připravená), ihned jsem onemocněla. Výškovka, krev z nosu, otok mozku – vrátila jsem se polomrtvá. Všem jsem tvrdila, že nic horšího jsem nikdy nezažila, a prohlašovala jsem, že Indii definitivně škrtám z mapy světa.

Ukázalo, že potřebuju čas. Tak za tři měsíce mi začalo docházet, co se stalo, celé jsem to přehodnotila a za čtyři měsíce jsem si kupovala letenku zpátky. Věděla jsem, že jsem si sice sáhla na dno, ale pořád je to málo. Při druhé cestě do Himálaje jsem se seznámila s učitelem buddhismu a meditace, s nímž jsem dodnes ve spojení. Tím se mi otevřely další dveře. Ale zase jsem to nedala, úplně mě to položilo. Vůbec se mi tam nelíbilo. A on se jen usmíval a opakoval: Povíme si to za rok.“ To víš, že jo, říkala jsem si. Vzala jsem bágl a hlavou mi běželo: V životě mě tady už nikdo neuvidí. Jenže po dalších čtyřech měsících se ve mně znovu něco odehrálo, něco jsem se o sobě naučila. A napotřetí už jsem do Indie jela jako domů.

Světlana Nálepková

* Herečka, zpěvačka, cvičitelka jógy.

* Narodila se 2. července 1960 v Praze.

* Po absolutoriu na pražské konzervatoři hrála v divadle Ypsilon, Činoherním studiu v Ústí nad Labem a v Hudebním divadle Karlín. V letech 1984 až 1989 byla členkou oblíbeného Mimtria.

* Mezi lety 1993 a 1997 hostovala v karlínském divadle v titulní roli muzikálu Má férová Josefína.

* Vydala album s písněmi Marlene Dietrichové, desku Nelituj s překlady francouzských šansonů, profilové album Láska se vrací či meditativní nahrávku Mantra 9. Ve třetím tisíciletí vystudovala Akademii tibetských nauk, několikrát navštívila Indii a Nepál.