Také Brno má díky režiséru Radokovi operu Věc Makropulos

Text Karla Čapka není úplně nejvhodnější předlohou pro toto operní libreto, přesto Janáček dokázal z této převážně konverzační hry vykřesat skutečné hudební drama. To, co mu zůstalo, jsou civilní rysy moderního textu: v opeře se pije whisky, telefonuje a volá taxi. Chladná Emilia Marty alias Elina Makropulos tu není jen muži obletovanou a dobývanou ženou, ale zejména hybatelkou celého dramatu.

Svoji sílu paradoxně čerpá z pohrdání a omrzení světem, ve kterém je odsouzena přes tři století pobývat díky vynálezu svého otce, dvorního alchymisty císaře Rudolfa. Jeho vynález se ukáže být spíše prokletím než požehnáním a Emilia Marty nenajde v závěrečné zalidněné scéně nikoho, kdo by o jeho účinky stál.

Text původní Čapkovy komedie Janáčkovi doporučil Max Brod. Čapek sám ovšem z nápadu skladatele příliš nadšený nebyl. Po dvou letech práce byla opera v roce 1925 na světě a premiéru měla v brněnském Divadle Na hradbách 18. prosince 1926. Od té doby byla opera v Brně nastudována jen šestkrát.

Pro aktuální nastudování Janáčkova opera přizvala ke spolupráci letos šedesátiletého režiséra Davida Radoka, jenž vytvořil jednoduchou, ale funkční a detailně propracovanou inscenaci. Jako hlavní princip použil divadlo na divadle, kde se vše skládá z pohyblivých kulis přemisťovaných v závislosti na ději.

Úvodní scéna ještě předstírá skutečné prostředí advokátní kanceláře, ale dál už se hraje jen v přiznaných kulisách. Ukazuje tak, že celý svět – nejen ten, který se točí okolo Emilie Marty – je vlastně jen divadlem, ve kterém se proměňují herci, kostýmy a situace. Jediné, co zůstane za kulisami a tedy ve skutečném světě, je láska dvou mladých Kristy a Janka. Ten ale za svou opravdovost zaplatí životem.

Kromě režie jsou dobově věrné a důsledně propracované také kostýmy Zuzany Ježkové, které jsou autentickou rekonstrukcí dobové módy.

Velmi dobře se v roli Emilie Marty představila švédská pěvkyně Gitta-Maria Sjöber᠆gová, a to zejména v závěru, který je pro tuto sólovou roli nejexponovanější. Emilia Marty v podání Davida Radoka není nijak zvlášť dynamická osoba, spíše chladně netečná, která pragmaticky manipuluje postavami okolo sebe.

Přesný opak platí o mužích, kteří se předhánějí v získávání její pozornosti. Nejúspěšnější, jak u Janáčka, tak u brněnského publika, byl v tomto úsilí Svatopluk Sem jako Jaroslav Prus, kterého herecky výborně ztvárnil a zejména zazpíval. Znamenití byli také Aleš Briscein jako Albert Gregor a Petr Levíček jako solicitátor Vítek.

Z epizodních rolí bych chtěl vyzdvihnout zejména herecky přesvědčivě pojatého zmateného staříka Hauka-Šendorfa v podání Josefa Škrobánka a roli strojníka výrazně zazpívanou Jiřím Kleckerem.

Orchestr hrál pod vedením nově nastupujícího šéfdirigenta Marka Ivanoviće velmi slušně, až na pár nedotažeností v souhře a výjimečné disintonace. Určitým handicapem orchestru bylo, že hrál doma a tudíž nemohl, na rozdíl od hostujících souborů, využít momentu překvapení.

Opera se hrála bez přestávky, pouze s krátkými oponami na rychlé přestavby, což dramatu výrazně prospělo. Upevnila se tak zejména jednota obsahu půl druhé hodiny dlouhého představení. Brno tak získalo díky Davidu Radokovi nové vlastní nastudování této pozoruhodné Janáčkovy opery, které svým respektem k dramatu a citlivým uchopením jistě uspokojí široké obecenstvo.

MARTIN FLAŠAR

Autor je muzikolog